Dračí krev
Napjaté
ticho před bouří ochromilo všechen život široko daleko. Tíživé dusno unavovalo
vše živé. Jen kopretiny na rozlehlé louce, snad ještě silou vůle, držely své
bílé hlavy zpříma. Někde v dálce, vysoko v horách, se s temným duněním
ozval první hrom. Krajina s napětím očekávala přicházející bouři. Po dnech, kdy
slunce pálilo, neznajíc míru, všechno kolem toužebně čekalo na déšť, vláhu,
trocha chladu, osvěžení.
Na
louku padl náhle hluboký stín a pak, s ohlušujícím řevem, obrovské šupinaté tělo.
Kopretiny byly v okamžiku zničeny. A těch pár, co se zrovna nevešlo pod dračí
dělo, bylo rozsekáno do stran mlátícím ocasem. Tvor bolestně zařval a pokusil
se dostat do vzduchu, další jeho pád zničil další kus louky. Drak se snažil
jít, ale viditelně ho neposlouchaly nohy, a tak se nakonec snažil plazit.
Obrovské drápy rvaly louku na kusy. Zelené dračí oči se upíraly k horám v
dálce, urputně a tvrdohlavě se blížil k nim. Plazil se, dral se, trhal hlínu na
kusy, ale veškerá snaha byla na první pohled k ničemu. Drak táhl zadní nohy za
sebou, jako by byly z hadru, a ocas a křídla se stávaly přítěží. Vypadalo to,
jakoby pomalu krok za krokem ztrácel tvor nad svým tělem vládu. Nepříčetný,
vzteklý řev tomu dával za pravdu. Hlava znovu padla do trávy. Vyčerpaný dech
ohýbal zbylé kopretiny. Drak se díval dál, tam byl les a za ním hory. Tam bylo
bezpečí, tam se může schovat, tam už se nedostane. Ochromená křídla zplihle
visí ze zad a válí se po zničené louce. V dálce se ozval další hrom a nad bílými vrcholy hor se začalo
černat.
II.
Dveře hostince neochotně zavrzaly a
otevřely se, do dusnem udušené hospody vešel host. Venku se snažilo slunce
všechny upéct, tady se hostinský snažil všechny udusit. Z kuchyně se do lokálu
se valilo smradlavé teplo a jemu statečně sekundoval pach nemytých těl, kterých
byl plný lokál. Ten tomu dával ty správné grády. Příchozí se znechuceně ošil a
na okamžik zaváhal, snad, že by se na místě otočil a vypadl. Ale široko daleko
nebyl jiný hostinec. Tedy nebylo jiné volby, a když na pultě bouchl orosený
džbán piva, bylo rozhodnuto. Pomalu přistoupil k pultu a prstem setřel rosu,
která se v dusném vzduchu okamžitě vysrážela na vychlazeném džbánu. S tázavým
pohledem se zadíval na hostinského. Ten se hrdě usmál.
„Led,
pane, mám ještě uložený led od zimy, pivo je jako křen, dáš si, pane, džbánek?
Posadíš se u nás?“ usmál se na hosta.
Ten
sundal široký klobouk. „Ano, paní si džbánek toho tvého studeného piva dá a
ráda.“ usmála se na něj nevšedně krásná ženská tvář. Trochu unavená, zaprášená,
s nepatrně viditelnou dlouhou jizvou přes celou svou levou polovinu, ale krásná
tvář. Opálená pleť, zelené oči, vlasy barvy čerstvě vyloupnutého kaštanu, od
vedra venku popraskané, ale krásné tvarované rty. Hostinský rychle ženu přelétl
očima celou. Vysoká jako muž, oblečená jako muž. Na první pohled hadry nic moc.
Na druhý, kvalitní a drahý oděv, tmavé barvy, který ale už něco pamatoval, pod
ním tušení pěkné postavy. Na zádech zavěšené černé kožené pouzdro, z něhož
vykukovala zvláštně tvarovaná hlavice meče. Zvedl podiveně obočí, na oplátku mu
věnovala pohled, říkající, aby se nestaral. Pak se ale usmála. „Takže, tenhle
džbán piva, krčmáři, a něco k jídlu. Něco čerstvého k jídlu,“ opatrně natáhla
nosem pachy, které se linuly výčepem.
„Jistě
madam, jestli chvíli vydržíte, nechám vám usmažit čerstvá vejce se slaninou a k
tomu zrovna pečený chléb.“ Kývla, že souhlasí, a přelétla lokál hledajíc volné
místo. To bylo u krbu, naštěstí se v něm netopilo. Pomalu se vydala k volnému
stolu, pečlivě sledovaná pohledy celé hospody. Nevšímala si jich, už si zvykla
na vyjevené, překvapené, pohoršené i zvědavé pohledy. Bohužel měla tudy cestu,
musela to vydržet se vším, co to přináší. Hřbetem ruky otřela lavici i stůl a
posadila se. Meč si nechala na zdech, ale klobouk a dýku položila na stůl vedle
sebe. Hned před ní přistál džbán s vychlazeným pivem, na nic nečekala a
zhluboka a s chutí se napila. Kývla na krčmáře. „Venku mám koně, šedák, mohl
byste ho nechat napojit, vyhřebelcovat, kopyta ošetřit a dát mu nažrat?“ Krčmář
se úslužně usmál. „Jistě, madam“. Poděkovala a hodila mu stříbrnou minci. Za
chvíli spolu s dalším džbánem piva před ní přistál i talíř se smaženými vejci a
šunkou. Hladově se pustila do jídla. V hostinci už zase vládl čilý ruch, tedy
pokud by se to ruchem dalo nazvat, ve vedru a dusnu, které panovalo, se dalo
spíše jen přežívat. Najednou se vedle ní objevil hostinský. „Paní, chtěl bych
vám, pokud byste měla ještě chuť, nabídnout pečené kuře v medové omáčce a
sušenými švestkami jako nádivkou.“ Překvapeně se na něj podívala, „A proč jsi
mi ho nenabídl už před tím?“ Trochu nervózně se ošil a zakoktal, že na to
zapomněl, že jeho paní kuře připravila pro něj a že se velice rád se vzácným
hostem podělí. Ani snad nevěděl, jak se jí trefil do chutě, kuře na medu
milovala, vlastně měla ráda všechno, v čem byl med. Proto ani chvilku neváhala,
nabídku hostinského přijala a přidala další stříbrňák.
Možná,
že už měla dost cesty, že byla unavená a zvykla si, že budí značnou pozornost
mezi lidmi, a tak nervózní reakce hostinského ji nijak nepřekvapila. A nejspíš
měla. To si uvědomila zcela jasně potom, co s chutí snědla celé kuře a ještě si
oblízla prsty.
Něco
nebylo v pořádku. V žaludku se jí najednou usídlilo klubko červů.
První záchvěv křeče přišel záhy. Nejdřív se podezřívavě zadívala na již třetí
džbán piva, oči ji přelétly zbytky kuřete. Dalo se říci, že její žaludek vydrží
skoro všechno, takže takovéhle křeče z piva, vajec, šunky nebo kuřete byly dost
nepravděpodobné. Už jedla leccos a nikdy jí nic nebylo. Další záchvěv křeče ji
bodl do střev jako dýka, jen tak tak zatnula zuby, aby bolestí nevykřikla.
Nehty se jí zaryly do dřevěné desky stolu, až to hlasitě zaskřípělo. Zvedla
hlavu, aby se ujistila, zda si toho někdo všiml. Její oči se okamžitě střetly s
šedým studeným pohledem, plným zájmu a očekávání. Taky pátravým, s lehkým
výrazem uspokojení. Křeč ji znovu přinutila se nahrbit, vlasy na zátylku se
lehce zježily a po zádech přeběhl mráz. To, že není něco v pořádku, už bylo
jasné. Jed? Znovu se podívala na majitele šedých očí.
Starší
muž, oblečený jako lapka nebo vysloužilý voják, široký meč, kožený oděv. Drze
se na ni usmál a lehce kývl, jakoby snad na pozdrav. Oči mu zalétly ke zbytkům
kuřete. Proboha to kuře bylo otrávený! Došlo ji najednou. To snad není možný! Když mě chtějí okrást, tak
proč mě prostě nepřepadnou, proč mě rovnou tráví a ještě k tomu využijou
hostinského. Já až toho chlapa dostanu do rukou, to rozhodně nebude rád.
Zavrčela v duchu a chtěla se podívat směrem, kde tušila hostinského, ale další
záchvěv křeče ji donutil se skoro stočit do klubíčka. Sakra! Co mi to dali!
Musím pryč. Klela si pro sebe a vrávoravě se postavila. Přelétla očima
hospodu, většina hostů si ničeho nevšimla, až...až na toho se šedýma očima, co
ji pobaveně sledoval, a pak půl tuctu dalších, kteří se na ni dívali ostražitě
a pozorně. Sakra, co jste zač? Nevadí, hlavně musím vypadnout ven a pak vám
ukážu, pacholci. Se mnou si nikdo nebude tímhle způsobem začínat, udělám z vás
trhanku. Tohle mi zaplatíte, jen co z toho vylížu, srovnám tuhle barabiznu se
zemí. Vrčela si pro sebe a vydala se
ven z hostince. Nikdo ji v odchodu nebránil. Možná nechtěli v hostinci,
když už byli s hostinským domluvení. Nechali ji odejít a šedooký ještě pobaveně
zamával. Křeče jí dělaly ze střev krajku, musela pryč ven z vesnice, co nejdál,
pak se to spraví. Pro ni existuje dost jednoduchý způsob, jak se jedu v těle
zbavit, ale nejprve se musí dostat pryč. Tady by budila moc velkou pozornost a
taky by mohla něco zničit. Ne, že by ji to až tak nyní vadilo, ale ani ona by
nevyšla bez zranění. A to se zrovna nehodilo. Musí se vrátit a vyřídit si to s
těmi zloději, vrahy, traviči mizernými. Teď rychle sednout na koně a pryč, za
vesnici. Její kůň ale před hostincem nebyl. Sakra
je ve stáji. Chtěla se
vydat k boudě, aby si koně vyzvedla, ale šedooký ji najednou zastoupil cestu.
Jeho ruka se dotkla jílce meče a on jen zakroutil hlavou, jako že ne, to ne.
Rozhlédla se, ostatní už byli také venku, ale neútočili, jen stáli a dívali se,
na ní. Nechápala, netušila, co vlastně chtějí. Otrávili ji, obklíčili ji, ale
neútočí. Další vlna křečí ji málem srazila na kolena. Asi ani nebudou muset
útočit. Prolétlo ji hlavou. Pryč, pryč! Musím pryč, v tomhle stavu
nemůžu bojovat, kvůli křečím nezvednu ani ruce nad hlavu, abych vytáhla meč.
Musím se dostat z dosahu těch pitomejch chatrčí, pak už bude všechno dobrý.
Tady už přestává legrace. Pánové to jste posrali. A zároveň to vyslovila i
nahlas. Jen se zasmáli. „Jen jdi, utíkej, dáme ti šanci“, provokoval
šedooký. Ke koni se dostat nemohla, ale
už taky ztratila chuť se chovat ohleduplně ke komukoliv. Teď už bylo vše jedno.
Nutno se zbavit jedu, pak je nutno udělat z nich mastné fleky a to hodně
pomalu, aby si to užili. Vztek a bolest rozrůstající se už v celé hrudi ji
donutily pohnout se dál na náves. Nevíte, sajrati, s kým máte tu čest. Vrčela
si potichu s rukou na břichu a již trochu zamlženýma očima a doklopýtala
na náves. Jedním trhnutím uvolnila přezku, co jí držela na zádech pouzdro s
mečem. Teď nechtěla bojovat, jen by překážel. Otočila se ke svým travičům čelem
a zle se usmála.
Náhle
byl vzduch rozražen na všechny strany, došky z nejbližších střech odlétly a
prostor návsi vyplnilo velké dračí tělo. Mohutný ocas okamžitě sprovodil ze
světa okolní ploty, přístavky a střechu jednoho z domků. Drak zařval, až se
všichni psi široko daleko rozutekli a krávy na celé týdny ztratily mléko. Lidé
v hrůze vybíhali ze svých domů a utíkali pryč. Bylo jí jedno, že zničila půl
návsi, stačilo, že se neproměnila blízko žádného z domů, a tak ji nic vážně
neporanilo. Otočila svou, teď obrovskou, hlavu k těm, jež způsobili její
trápení, ale nebyli tam. Rozzuřeně zavrčela.
Její rozladěnost náhle přerušil další nával křečí.
Zarazila se. V lidské podobě se snad mohla přiotrávit lidskými jedy, ale ve své
pravé, dračí, by měla být imunní. Jed měla okamžitě neutralizovat její krev a
magie s ní spojená, křeče by pomalu měly ustupovat. Nic. Naopak v dračích
střevech to bolelo ještě víc. Rozladěně a vztekle zařvala, jedním mocným
odrazem se dostala do vzduchu a vydala se k horám na obzoru. Pryč od toho
zmatku, blíže ke klidu a koncentraci nad tím jak řešit její stále bolestivější
zdravotní problém.
III.
Trhaně dýchala, křeče se jí valily tělem
jako mořský příboj. Pokusila se znovu popolézt, ale zjistila, že už necítí své
tělo od břicha dolů. Vztekle zařvala. Zoufale zařvala. Proboha! Co je to za jed? Lidské jedy by na ní neměly účinkovat, už
to mělo být všechno dávno pryč, ale ono je to čím dál tím horší. Čím víc sebou
hýbala, tím víc jed pokračoval a její tělo bylo bezvládnější. Už teď necítila
ocas, nohy a kus těla od břicha dolů. Zatím pohyblivý zbytek byl únavou bolavý
a skoro nepotřebný. Stěží už zvedla hlavu. Ještě když letěla, snažila se
vyvolat dávení, zbavit se jedu. Nešlo to. Nikde široko daleko nebylo žádné
jezero, aby se mohla napít. Jen v dálce hory, tam bylo vše potřebné, ale
tam už nedoletí. Hlavou se jí honila všechna možná zaklínadla, na které si byla
schopna vzpomenout. Pokoušela se neutralizovat jed ve svých útrobách, ale nic
nefungovalo. Snažila, si vzpomenout, co všechno četla o jedech, nenašla jediný
lidský, který by tohle způsobil.
Pak
to přišlo. Jak osvícení. Jako blesk z čistého nebe. Ale oni netrávili člověka.
Srdce
se jí na pár úderů zastavilo a pak zase zběsile rozeběhlo, unavený mozek se
zaměřil na úplně jinou oblast jejích znalostí. Ve vzpomínce se najednou
přenesla do doby před……. Bohové, už 200
let. Před očima se jí zhmotnila veliká knihovna, police knih až ke stropu
po celém obvodu místnosti. Dveře do ní vypadaly jako ústupek v prostoru.
Velký stůl uprostřed místnosti, několik křesel a pohovek. V tom největším
křesle u okna seděl… Na kolenou kniha, na stolku vedle otevřená láhev červeného
vína …. Bodlo ji u srdce. Ne! Soustřeď
se! Snažila se mysl odpoutat od postavy muže v křesle, to sem teď
nepatřilo. Silou vůle a taky podpořena další bolestnou křečí se přinutila
soustředit na knihovnu. Ve vzpomínce proletěla známé police, knihy defilovaly
před jejíma očima. Názvy, snažila se rozpomenout na jejich obsah. Hledala, tušila,
že tam najde odpověď. V téhle knihovně byly skoro všechny odpovědi.
Herbáře, lékařské knihy, traktáty, grimoáry, magie… Pak tu knihu uviděla, byla v Jeho části
knihovny. Tehdy muž zvedl hlavu od knihy a díval se, co tam hledá. Vidí tu
scénu znovu, jak před lety. Kniha v zelenohnědé kůži, když se jí tehdy
dotkla, pocítila velké pohoršení. Ta kniha byla vázaná v dračí kůži. Sotva
znatelná vůně hořícího dřeva, tichý hlas v zádech. „Tohle bys neměla číst,
zlato, to není zrovna četba pro tebe.“ Tehdy jí tu knihu vzal a odnesl si ji
k oknu. Prskala, protestovala, ale pak ustoupila. Vrátila se, až když
v knihovně nebyl. Dal ji na jiné místo, ale už věděla, co hledá. Knihu
vázanou v dračí kůži nebyl problém pro ni najít. V té knize bylo o dracích
skoro všechno, jen ne tak podané, aby to bylo pro jejich dobro. Černá magie a nejmocnější ingredience
v ní, Dračí krev. Tehdy u nich byla několik dní tichá domácnost, po té, co
tu knihu po něm rozlícená hodila. Tajně si ji ale přečetla celou. Teď jí
vyplouvaly jednotlivé kapitoly. Možná neotrávíte draka jedem na lidi, ale pár
gramů silice z jednoho převzácného druhu dracény, smíchaných s medem,
to udělá spolehlivě a tak rychle, jak je třeba. To kuře! Bylo na medu! Pár kapek, a je dokonáno. Krev z draka
musí být ze živého těla, jed draka ochromí a udělá z něj živou
skoromrtvolu.
Teď už to byl strach, který otřásl jejím
tělem. Žádní lupiči, vrazi, ale profesionální lovci. Bylo to, muselo to být připravené, čekali tam
na ni. Věděli, že kuře na medu neodmítne. Věděli o ní. Museli ji už dlouho
sledovat. Že ji otrávili dracénou v medu, bylo zřejmé, její tělo trnulo
v nehybnosti stále víc a víc. Hřbetní ostny už byly nehybné,
křídla....mrtvá.
Zařvala
vzteky a zoufalstvím. To, že se proměnila v draka, jen účinnost jedu
posílilo. Byla bezmocná. A to ji drtilo ze všeho nejvíc. Napospas zlatokopům,
co si usmyslili, že uloví draka. Nebála se zemřít, už žila hodně, hodně dlouho
a zažila toho až příliš. Ale takhle?
Zapřela
se předníma nohama do země a pokusila se pohnout vpřed. Kousek, kousíček, vzdor
v ní bujel jako rozvodněná řeka. Takhle?!
Takhle to nesmí skončit!!
Hlava
jí zase padla do trávy, vyčerpaně oddechovala. V dálce zahřměl další hrom,
bouře jako by se rozhodla zůstat nad horami a v podhůří stále panovalo
dusivé vedro. Cítila, jak se země chvěje, kopyta koní bylo cítit, jak se
z dálky ženou v divokém cvalu. Jásavý výskot a křik jezdců jí ani
trochu nepřidal na náladě. Počkala si, až jeden z koní proběhne kolem ní,
a pak z posledních sil zvedla hlavu a zaútočila. Síla ji stačila na to,
aby hmotou a velikostí své hlavy srazila koně k zemi a zlomila mu vaz.
Jezdec se odkutálel s klením o kus dál, vztekle vyskočil, vytáhl dlouhý
meč a sekl dračici po tlamě. Bolestě zařvala, meč dopadl znovu, pohnula se a
srazila muže k zemi.
„Héj,
héj, nech ji! To nemá cenu, za chvíli bude tuhá.“ Pokřikovali na něj ostatní a
v nadšeném jekotu objížděli nehybné dračí tělo. Rozum se jí zakalil
vztekem, řvala teď už nepříčetně, jako divoké zvíře. Její krk a hlava byly
naštěstí ještě dost pohyblivé. Vztek jí dal sílu, lapala po svých budoucích
vrazích, a ti se jen smáli, projížděli kolem ní jen o kousek dál, kam dosáhla.
A jed dál a dál postupoval. Křeče v žaludku už ustaly, byla už od hrudi
ochrnutá, cítila jen obrovské prázdno, krk a hlava vyčerpaně padly do
trávy. Posekaná tlama ji teď bolestně
pálila, plíce v otupělých svalech jen stěží dodávaly tělu vzduch. Vzdala
už jakýkoliv pohyb, vyčerpaně ležela na louce a přivřenýma očima sledovala, co
se kolem děje.
Koně
zastavili, jezdci sesedli. Halasné veselí bylo všude kolem ní. Bylo jich víc.
Víc, než těch, co byli v hospodě. Nejmíň tucet. Chodili podél ní, okolo
ní, kroky odměřovali její délku. Dokonce někdo vylezl na její hřbet.
Ne, takhle ne. Už jen v duchu šeptala zoufalstvím. Takhle skončit, to ne.
Kolem
její hlavy prošel vysoký štíhlý muž, jediný pohled jí stačil, aby si všimla, že
má boty a kabátec z dračí kůže. To ji ještě na chvilku zvedlo, aby
dokázala temně zavrčet. Muž se rozesmál. „Páni, ženská, ty máš ale pořádnou
výdrž. Takhle bojovnou potvoru jsem už dlouho neviděl.“
Mohla
mluvit i jako drak, ale ani ji to nenapadlo. Co by řekla tomu zvířeti
v lidské podobě, co je pro něj zábava a výnosná práce, lovit draky. A to přesto, že je jich už jen pár. A už vůbec ho nezajímá, že dokáží používat
srdce a mozek stejně jako lidé. Že cítí,
myslí a milují. Trpí….
„Krása,
zlatý drak, vypadáš jak kopec zlata. Utrhají mi ruce, budu bohatý, nesmírně
bohatý!“ Vrněl doslova blahem a jeho ruce jezdily po šupinách na jejím krku.
„Když jsem tě uviděl poprvé, nečekal jsem, že budeš zlatá. Tobě podobní se
většinou oblíkají do barev, které jsou blízko té jejich pravé“ odplivnul si na
zem, „zrůdy, kdo vám vůbec dovolil brát na sebe lidskou podobu?“
Sledovala
ho jedním okem, jak chodí podél ní, toužila najít v sobě ještě dost síly,
aby tohohle bastarda mohla zabít.
IV.
Zarachotily vozy, ozvalo se bučení volků,
co je přitáhli. Kolem ležícího draka se začalo rozkládat docela velké
ležení. Broušení nožů se neslo dusným podvečerem jako temná připomínka toho, co
bude následovat. Dračice stále žila, sice už mohla pohybovat jen očima, ale
žila. Všichni si ji už omakali, změřili, zhodnotili a teď se chystali na noc a
čekali.
Bylo
jí jasné, že na někoho čekají. Kdyby chtěli jen kůži, drápy a zuby na prodej,
už by ji dávno sprovodili ze světa, ale nikdo se jí ničím ostrým už ani
nedotkl. Rány na čumáku po meči už přestaly krvácet. A tak tam jen ležela a…… čekala taky.
V duchu
však řvala zoufalstvím a beznadějí, snažila si vzpomenout, jestli existuje
protijed nebo cokoliv, co by jí mohlo pomoci. Nic, nic, nic. Vracela se zpět ke
knihovně a k té kacířské knize. Nakonec si vzpomněla. Protijed existuje,
tableta z popela vzácné dracény. Její nálada padla na bod nuly. Sehnat ten
jed, koupit ho, by stálo jako malé město, protijed jakbysmet, kdo by kupoval
protijed, když mu jde o to, draka chytit a zabít. Chtělo se jí brečet.
Ztemnělou
oblohu prořízl blesk, následoval ho hlasitý hrom, konečně dorazila od hor
bouře. Všichni se utíkali schovat do stanů před deštěm a dračice zůstala
skrápěná provazci deště na louce sama. Ani nikdo nehlídal. Tak ji měli jistou.
Liják
stékal po jejím těle, necítila ho, jen ještě trochu pohyblivým jazykem se
snažila zachytit kapky vody. Měla neskutečnou žízeň, olizovala si tlamu a
sledovala ohnivé divadlo nad její hlavou.
Vždy
milovala bouře. Vzlétnout mezi ty blesky,
nechat šimrat jejich energii na křídlech. Toužila vzlétnout. V tom
dešti nebylo vidět, jak se jí hrnou z očí slzy.
V.
Ráno bylo chladivé a průzračné.
Z lesů se zvedala pára a všechno bylo najednou tak živé a barevné.
Dračice
ještě stále žila, když bouře po půlnoci ustala, upadla do těžkého mrtvolného
spánku, vyčerpání zvítězilo nad vůlí zůstat vzhůru. A tak ji probudilo až ranní
cinkání kotlíků nesených k venkovním ohništím. Muž s kabátcem
z dračí kůže, teď jen tak ledabyle přehozeným přes ramena, ji kontrolně
obešel, aby zjistil, že je nepoškozená a živá. Spokojeně si pískal, na odhalené
hrudi mu cinkal náhrdelník z dračích zubů. Sama o sobě tahle paráda měla
obrovskou cenu. Již bez emocí ho pozorovala. Prohlížela si ho, jeho boty z dračí kůže, kabátec, náhrdelník
z dračích zubů, jo a i opasek je z draka, z černého. Kdyby to
šlo, zvedl by se jí z něj žaludek. To, co měl na sobě, patřilo několika
různým drakům. Zabiják, profesionální lovec, vrah. Kolik draků skončilo jeho
rukou a rukama té jeho bandy?
Představila
si jednotlivé artefakty, které mohou po drakovi zůstat. Už jich pár viděla,
nejen oblečení z dračí kůže, zubní náhrdelníky, prsteny, popelníky,
dekorace na zdi, zdobené číše, mleté dračí kosti jako afrodiziakum, sušená
dračí krev jako zaručený povzbuzovač do boje, droga, magické pomůcky, ale i
dračí hlavu vycpanou nad obrovským krbem. Kdyby to šlo, tak se snad i usmála,
kysele. To bylo u ní doma. Doma nad krbem visela hlava jejího nápadníka.
Obrovského zlatého draka. Tak se její muž vyrovnal s tím, že by mu ji
chtěl někdo odvést. Byl z toho tehdy doma pořádný humbuk, nakonec tam ta
hlava zůstala viset. Fenriz měl ďábelský smysl pro humor a zatraceně
tvrdohlavou povahu. Fenriz. Najednou jí to jméno probodlo srdce jako kopí,
odmítala na něj už roky myslet. I v okamžiku, kdy si vzpomněla na
knihovnu, nesnažila se dát muži s knihou u okna tvář a jméno. Příliš to
bolelo. Ale teď, k čemu ty záchranné tanečky kolem Fenrize. Stejně už bude
konec, i tohle skončí.
Ve
chvíli, kdy podlehla mnohaleté zarputilosti a blokáda na jakoukoliv vzpomínku
na její dřívější život se rozplynula, duši jí náhle zaplnil pocit obrovské
ztráty, zrady a zklamání. Na sál s tou proradnou dračí trofejí a s mečem
zabořeným až po jílec do srdce jejich syna. Možná by dokázala po čase přijmout
fakt, že jejich syn zemřel, ale ne to, že ho zabil Fenriz, jeho otec. Všechno jednou skončí. Vzdychla si, byla
ochotná přijmout to, že Gabriel, jejich syn, zdědil to nejlepší i nejstrašnější
po svých rodičích. Čím byl starší, tím
byl mocnější a Fenriz. Fenriz,
nepodporoval žádnou možnou konkurenci. Pro dva tak mocné démony a mágy nebylo
na tomto světě místo. Uvědomovala si to, nakonec by se to stejně stalo a jeden
by musel zemřít. Který z nich?
Probodl
mu srdce a usekl hlavu, tak se zabíjí démon. Ztratila je oba, odešla. Chápala Fenrizovy důvody, ale odmítla je
přijmout. Nemohla s ním už být. Takhle kruté podmínky jejich světa už
nedokázala snést. Byla dračice a milovala démona, ale taky byla matka a
milovala svého syna.
Už
je to nějakých sto let a jako by to bylo včera, všechno to, jaké to bylo doma,
najednou vyplouvalo pomalu umírající dračici na mysli. Nebránila se. Tuhnoucí
svaly kolem plic už přestávaly zvládat dýchání, propadala se do jakéhosi
polosnu. Někde mimo ní drncaly další vozy a zvířata začala bučet na přivítanou,
lidé se zvedli od svých ohňů a své práce a šli přivítat nově příchozí.
„To
je dost, pane! Už má namále, hodně vyváděla, jed měl rychlejší účinky, sotva
dýchá.“ Přivítal se s mužem v černém, který seskočil z divoce
vyhlížejícího vraníka. Pak se otočil ke svým kumpánům. „Sundejte ty sudy! A
dovalte je k jejímu krku! Rychle!“
V její
mysli zatím defilovaly vzpomínky, knihovna, její stálý obyvatel s knihou
v ruce a s lahví toho nejlepšího vína na stole. Létání v bouři.
Společné snídaně. Večerní siesty na hradbách. Malý Gabriel, jak se jednoho dne
vznesl z postýlky a zapálil Fenrizovi jeho oblíbenou knihu o válečné
strategii. Tu vůni hořícího dřeva, tak skoro nepostřehnutelnou, ale přesto
stále přítomnou. Všude, v domě, v sálech, pokojích,
v polštářích, v jeho vlasech. Tak totiž voněl On, jako čisté, vyschlé
hořící dřevo. Milovala tu vůni. Srdce se jí bolestně zachvělo, když si to
přiznala. Ta vzpomínka byla tak
intenzivní, že tu samotnou vůni hořícího dřeva ucítila, jako by byla všude
kolem ní.
Pak
ji probralo, jak se někdo dotkl koutku jejího oka. Dlaň přejela oční víčko a
dotkla se zrohovatělého oblouku nad okem, prsty přejely hlubokou jizvu, která
se dračici táhla přes půl hlavy. Vůně tu pořád byla. Představila si kotle,
které jsou všude kolem ní, budou mít hodně práce. Pak u ní promluvil ten
chlápek s náhrdelníkem. „Tak co, pane? Spokojený? Není to žádný drobínek a
ještě je zlatá, myslím, že si zasloužím prémii, pane, takový kousek se těžko
v dnešní době hledá. I když terno by bylo dostat toho, co jí udělal tu
jizvu na hlavě, to musel být kus.“ Rozesmál se lovec.
„Máš
přece slíbenou kůži, drápy, maso, kosti, co bys chtěl víc?“ Ozvalo se chladně
vedle jejího ucha. I přesto, že už byla vlastně bezvládná, sebou dokázala
trhnout.
„Ho
hó, stále má potvora ještě trocha síly, pane není lepšího draka na tisíce mil
daleko,“ poplácal lovec dračici po krku.
„Jo,
to já vím“, řekl tiše muž v černém. Pak se přitiskl k dračí hlavě a
zašeptal jí do ucha, „nečekané setkání, že …., zlato. Co, proboha děláš
v téhle díře? Taková smůla, potkat se takhle“, dodal chladně.
Srdce
jí bušilo jako o závod, sotva to dokázala udýchat. To nebyl výplod napůl
udušeného mozku, on stál vedle ní. Fenriz byl ten, kdo si nechal ulovit draka.
Jeho
věcný a chladný tón jí nedal ani trochu naděje na změnu její situace. Musel
jistě vynaložit hodně prostředků, aby dostal draka. To, že je to jeho bývalá
manželka, asi nebude pádný protiargument. Zvlášť, když si vzpomněla, jak odešla
z jejich domova. Tehdy tam nezůstal kámen na kameni a knihovna lehla
popelem jako první. Na té si dala
obzvlášť záležet, nepodařilo se mu zachránit ani jednu knihu. Kdyby ji tehdy
dostal do rukou, tak by ji určitě na místě zabil a pověsil by její hlavu nad
krb místo té, co shořela.
Nevěděla,
že se může ještě po tom všem cítit ještě hůř. Co je horší, jestli ji někdo
rozkuchá a prodá po kouskách na měšce a holinky, z tlap vyrobí popelníky a
na její krvi si nějaký mág vyslouží své magické ostruhy, a nebo, že tohle
všechno zařídil a udělá Fenriz.
I
když měla kůži na krku už skoro necitlivou, přesto věděla přesně, kudy jede
Fenriz svou dlaní, aby pak zastavil v tom místě, kde nejblíže povrchu
ještě stále pracovala tepna.
„Tady,
a opatrně! Ani kapku na zmar, opovažte se něco rozlít!“ zahřměl jeho hlas,“ a
dělejte!“
To,
jak jí zajela dýka do krku, skoro ani necítila, ale nikdy v životě si tak
nepřála náhle umřít jako teď.
Vzduch
naplnila vůně krve a ozvalo se tiché zurčení, jak stékala do připravených sudů.
Otevřela oči, těch sudů tam bylo nepočítaně. Muži u jejího krku si počínali
opatrně, jak jim bylo přikázáno. Kus od nich stál Fenriz, pozoroval je, pak si
všiml, že otevřela oči. Vydal se k ní.
„Promiň,
zlato, ale máš prostě smůlu, já tu krev potřebuji, už několik let se snažím
dostat draka. Je vás holt už málo.“ Pokrčil rameny, „co tu proboha děláš? Jsme
na jiném kontinentu, chytla jsi toulavé boty?“
Neodpověděla,
neměla už sílu a ani se jí nechtělo. Vypadalo to, že ani na odpověď nečeká,
jeho pozornost zaujal velitel lovců a jeden z jeho mužů, hádali se. Každý u
sebe obrovskou zbraň, opřenou o zem a divoce mávali rukama.
„Copak
tu řešíte, pánové?“, došel k nim Fenriz.
„Dohadujeme
se, čím bude lepší pak odseknout hlavu. Víte na trofej. Nechám ji vycpat, zuby
dám ze slonoviny, oči se smaragdů. Už to vidím, nádhera!“, zadíval se lovec na
ležícího draka. „Já říkám, že pořádná sekera to zvládne lehce a moc nepoškodí
kůži, on chce použít tenhle obouruční meč,“ ukázal na obrovský meč se širokou
čepelí, kterou držel druhý muž.
„Lepší
je sekera,“ řekl suše Fenriz, „vážně, mám to vyzkoušený. Tím mečem byste ten
mohutný krk akorát pižlali.“ Díval se na obě zbraně a posuzoval je.
„A co s tímhle mečem?“ ozvalo se za nimi.
Další z těch lidí k nim přicházel a hrál si s mečem, který ještě
včera patřil dračici a který nechala ve vesnici.
„Chceš
s ním sekat dračí hlavy?“ Rozesmál se velitel.
„Ne,
jen se ptám, co s ním, je to už hodně starý kousek, určitě má svou cenu.“
Ukázal jim dlouhý štíhlý meč, s jednoduchou rukojetí, zdobený složitou
rytinou.
„Tady
pán si zaplatil draka a tohle mu patřilo,“ ukázal meč Fenrizovi.
Velitel
lovců se do toho vložil. „Myslím pane, že tohle byla ta správná prémie,“ lačně
se podíval na meč. “Líbí se mi ty rytiny, vypadá to, jakoby se drak pral
s jiným drakem.“ Koukl Fenrizovi do ruky, zatímco on otáčel pomalu mečem a
prohlížel si ho.
„Ne,
to není, drak, to je démon.“ podotkl suše Fenriz a prsty přejel po rytině draka
propleteného s démonem, vyrytých na čepeli meče. Pod rytinou byla dvě
písmena A a F.
„A
tohle? To vypadá jako monogram.“
„Jo,
monogram, A jako Anthea,“ řekl tiše Fenriz.
„Tak
si říkala ta dračice. A to druhý, to víte taky?“ Zvědavě zkoumal rytinu lovec.
„To
druhý je F, jako Fenriz,“ řekl klidně.
„Pane
tak se přece jmenujete, ne? Fenriz, vidíte, teď klidně můžete říkat, že je ten
meč váš, máte ho podepsaný,“ se smíchem se přidal do hovoru ten, co meč
přinesl.
„Ten
meč je minimálně 200 let starý, je to shoda jmen,“ vyjel na něj lovec, na
kterém bylo jasně vidět, jak moc by ten meč chtěl.
„Ne,
víc, tři sta,“ opravil ho Fenriz, „dostala ho od svého muže k prvnímu
výročí jejich svatby. Nechal jí ho ukovat.“
„Dostala?
Jako ta dračice?“ podivil se lovec. „Jak to víte?“
Fenriz
se usmál a prsty pohladil monogram. „Sám jsem jí ho dal.“ Zadíval se směrem
k polomrtvé dračici, ze které unikal život po galonech do připravených
sudů.
Lovec
zamrkal, bylo vidět, že mu to dochází, ale ještě se nestačil divit.
Najednou
se k němu Fenriz otočil, „vážně chceš ten meč? Lovče?“
Velitel
v okamžiku přestal filosofovat nad tím, co se právě dozvěděl. Touha
vlastnit tu nádhernou zbraň okamžitě nastartovala jiné myšlenkové pochody.
„Jistě pane! Budu absolutně spokojený, plácnem si?“ Natáhl k Fenrizovi
ruku.
„Jo,
je tvůj, úplně celý tvůj,“ řekl ledově Fenriz a pak jediným rychlým pohybem
zarazil meč až po jílec do lovcova břicha, „spokojen?“ Usmál se chladně.
V táboře
se zastavil čas, ohromení z toho, co se stalo, na okamžik ochromilo všechny,
kdo scénu pozorovali. Fenriz pomalu vytahoval meč z lovcova těla a přitom
se mu díval zpříma do očí.
„Je
mi líto,“ řekl suše, „ale rozmyslel jsem si to. Tohle si ta přerostlá ještěrka
snad ani nezaslouží. Zapálila mi přece jen hrad a knihovnu,“ ušklíbl se a skopl
lovcovo tělo z meče.
Dračice
otevřela oko, zvuk svého meče pozná mezi tisíci, i kdyby hluboce spala. Pohled
jí padl na dračí kabátec, zpředu probodnutý a roztržený, a jeho majitele,
hroutícího se k zemi.
Pak
začala mela, ostatní lovci se na Fenrize s řevem vrhli. Ten
s obouručákem jej nestačil ani zvednout, čepel Antheina meče mu proťala
krk. Druhý, co dříve meč přinesl, se dal zděšeně na útěk. V krátkém
okamžiku se přihnal další bojovník. Dva kroky, malá otočka, podklesnutí
v kolenou, střeva lovce následujícím okamžiku vyhřezla na louku. Další,
příliš blízko na rozmáchnutí mečem, úkrok stranou, ohnivá koule zasáhla muže
zblízka do tváře, ten s řevem padl do trávy v pokusu se uhasit,
spálené plíce po chvilce vypověděly službu. A další, a pak další, meč tiše
zpíval píseň smrti a lovci padali jak otepi slámy. Vozy lovců začaly hořet a
zvířata v panice začala prchat. Bez špetky lítosti probodl srdce muži,
jenž ještě dýchal, leže na zemi s uťatýma rukama. Zadíval se ke skupině
mužů, kteří přijeli s ním. Bez hnutí tam stáli jako sochy a vyděšeně
pozorovali, co se děje. Teď s hrůzou čekali, co bude s nimi.
„Hej!
Pitomci!“, zařval na ně Ferniz. „Přetejká vám ten sud!“ Rozzlobeně se díval,
jak se drahocenná dračí krev vpíjí do hlíny vedle dračího těla.
Okamžitě
se probrali a rychle sud vyměnili.
Vydal
se k nim a hlasitě klel, pak začal počítat sudy.
„Sakra!“
Zaječel skoro nepříčetně a vydal se k dračí hlavě.
Dračí
oko už začalo být kalné, víčko ji padalo. Došel až těsně k jejímu uchu a
zavrčel do něj.
„Co
se mi zase pleteš do života, ještěrko pitomá. Sakra! Potřebuju tu krev! Co tady
máš co dělat?!“
Odstoupil
od ní a vztekle kopl do kamene, „do prdele! Sakra! Sakra!“
Pak
chodil kolem její hlavy nasupený a v obličeji rudý vzteky.
„Přestaňte
s tím, hned!“ Zařval najednou na muže u sudů. „Okamžitě, říkám! Zavřete ty
sudy a dejte je na vozy.“ S dalším klením se vydal k otevřené ráně na
dračím krku. Nadávky se změnily na mumlání v podivné řeči, rána přestávala
krvácet a pomalu se zacelovala.
„Takovej
pech! Těch peněz, toho čekání, té energie. Všechno je pryč! Sakra! Mám toho jen
polovic!“ nadával dál, když rána zmizela a krev přestala téct.
Vydal
se ke svému koni, něco chvíli hledal v brašně u sedla a pak se vrátil
k dračí hlavě. „Na, spolkni to,“ řekl nabroušeně a k tlamě ji
přiložil jako jablko velký kus něčeho černého. Jen se jí zachvěla víčka. „Chceš
mě ještě víc naštvat?!“ Vyjel na ni. „Sakra, co si neudělám sám, to se posere,“
vrčel popuzeně a nacpal jí ten černý předmět do tlamy mezi zuby, na jazyk. „Opovaž
se mě kousnout, nebo si sám z tvý kůže udělám pytlík na drobný.“
Tableta
z popela dracény se jí začala rozpouštět na jazyku, nástup a účinek byl
okamžitě znatelný. I přes šílenou únavu a vyčerpanost cítila jak její hlava i
krk ožívají a jak se jako teplá vlna jejím tělem šíří protijed.
„Vzal
jsem si tak polovinu,“ řekl najednou tiše a klidně Fenriz, „do hodinky se budeš
moci hýbat, doporučuji ti vypadnout co nejrychleji, než si to rozmyslím.
K horám to zvládneš.“ Otočil se a zamířil ke svému koni. Po cestě zvedl ze
země její meč a připevnil si ho k sedlu. „Až ho budeš potřebovat, přivolej
si ho, aspoň budu vědět, že jsi to zvládla. A já nenechal takový množství
tekutýho zlata zbůhdarma shnít na louce.“ Ušklíbl se. „Měj se, zlato,“ vyskočil
do sedla, mávl na již naložené vozy a cvalem vyrazil pryč.
Sledovala,
jak jezdec i s vozy zmizel za horizontem. Tělo ji začalo bolet, rána na krku
pálila. Cítila se pod psa, ale byla živá. Možná
jsem přece jen nespálila všechny knížky. Blesklo jí hlavou.
VI.
Vysoko v horách se ledovcové pleso
vylilo z břehu, jak do něj padlo zlaté dračí tělo. Ledová voda ochladila
čerstvě zhojenou ránu na krku a osvěžila k smrti utahané tělo. Ležela
v jezírku a žíznivě chlemtala vodu. Když už nemohla, vyškrábala se na břeh
a stočená do obrovského klubka okamžitě vyčerpaně usnula. Nahoře mezi kameny
nad údolím se pomalu zvedla ze země postava v černém. Jen se lehce
ušklíbnul a jako mávnutím proutku zmizel.
gratulace
(Nelly, 16. 12. 2009 19:20)