Jeden den s ním
Teplo. Zavrněla tiše ze spaní. Teplo ji
pohladilo po zádech, pak trochu víc. Začala se pomalu probírat.
V polospánku začala rozespalými smysly zkoumat okolí.
Vše
co ještě z hlubin probouzení slyšela, by se dalo nazvat ranním tichem,
někde v dálce kdákání slepic, rachocení okovů u studně, dupání zvířat ve
vzdálené stáji.
Tiché
a hluboké oddechování vedle ní.
Tedy
vše v pořádku, usmála se.
Otevřela
pomalu jedno oko. Na vedlejším polštáři se styděl osamocený proužek slunečního
světla, tak teď už věděla, co způsobuje to příjemné teplo na zádech. Milovala
to. Slunce klouzající po její kůži a láskyplně hřející. Takové ranní probuzení
u ní patřilo k nejoblíbenějším. Cítila, jak paprsky po jejím těle putují
výš a výš, to teplo ji dělo moc dobře. Spokojeně se usmála, a snažila se ten
pocit užít si co nejvíc. Věděla proč.
Další
pootevření víček, ji utvrdilo v tom, že tahle pohoda nebude nejspíš trvat
dlouho. Nevěděla jaký pocit si teď vybrat. Paprsky na jejích zádech byly
přátelské, milé a laskající, ten co se pomalu plížil po polštáři dál a dál, byl
takový kazisvět, renegát. Zapomněla zatáhnout závěs nebo zavřít okenici, teď si
ani nebyla schopna vzpomenout, jak okno v tomhle pokoji vůbec vypadá, a
výsledek byl, problém. Zatoulaný paprsek. Zvedla pomalu loket. Třeba mu protne
cestu. Nic se nestalo, stále se plížil neodvratně ke svému neznámému cíli. Ona,
ale věděla kam, až dojde, k Jeho hlavě. Pozorovala, teď už rozmrzele, pruh
světla. Převalila se víc na bok, další pokus, velká a úžasná vlna tepla zalila
celá její záda. Přivřela slastně oči a zapomněla na blížící se neodvratnou
scénu.
Nic,
tiché oddechování vedle ní.
Chtělo
se jí začít příst, pomalu se prohnula v zádech a paprsky slunce ji hřejivě
lechtaly na páteři.
„Vrrrr
………….. sakra!“
Myslí
jí bleskla myšlenka: a je to tu….
Matrace
postele se prudce zhoupla a naštvané dupání a vzteklé kletby se nesly někam do
rohu místnosti.
Nasadila
láskyplný a lehce soustrastný úsměv, otevřela oči a zároveň otočila hlavu tam,
kde tušila nejtemnější místo v pokoji. Stálo tam křeslo a v něm seděl
On. V očích nasupený a ospalý výraz, kolena skrčená pod bradu a na celé
kolo zívající ústa, černé polodlouhé vlasy teď rozježené na všechny strany,
ruce objímající kolena, prsty sevřené v pěst. Plamínky v očích, které
se zaměřovaly na ní a sledovaly, jak si leží v posteli celá zalitá
sluncem. Ona užívající si sluneční lázeň, On zlostně pozorující pomalou cestu
dalších slunečních paprsků pokoušejících se zalít světlem celou místnost a
neodvratně plížících se k jeho křeslu.
„Dobré
ráno miláčku“ vyslala k němu okouzlující úsměv.
Znovu
zavrčel.
„Dobré
ráno?“ Odpověděl ji otázkou.
S hranou
provinilostí se otočila tváří k oknu. „Ale no tak, broučku, je to jen
sluníčko“
„Jo!
Slunce! Neměla jsi takhle náhodou včera večer zatáhnout závěs? Vždyť víš, že
takové ranní probuzení nesnáším!“ zavrčel znovu nasupeně a nespouštěl z ní
oči.
Jen
lehce zvedla obočí a zadívala se vyčítavě na něj. „A jak a kdy jsem to měla asi
udělat miláčku?“
Nadzvedla
se na lokti a významně se rozhlédla po místnosti.
Od
dveří až k posteli se táhla změť kusů oblečení, tu se válela jedna bota,
tam někde v druhém rohu ta druhá, kalhoty a kabátce rozházené po zemi
v jedné velké změti. Uprostřed místnosti hromádka zbraní. Dvě šavle a
pěkná sbírka nožů, opasky a další bota kousek dál. Nedaleko té hromady byla zem
posypaná drobnými knoflíky. Ty patřily původně jemné béžové košili, která teď
potrhaná ležela pod sluncem zalitým oknem.
Mrkla
na něj. „Nedal jsi mi šanci“ a vesele se na něj zašklebila.
Jeho
oči přelétly místnost a pak se zase zastavily na ní, chvilku se na ni tiše
díval. Ve tváři se mu najednou rozzářil rošťácký úsměv, celý jeho obličej se
rozjasnil a v očích mu zaplály veselé plamínky. Kousla se do rtu, tenhle
úsměv zbožňovala, milovala a už za něj dala hodně ze sebe i z toho co
kdysi pro ni mnoho znamenalo. Teď, ale na to nemyslela. Málokdy, když se na ni
takhle usmál, byla schopna myslet na něco jiného, než na okouzlení, které ji
celou zaplaví a pohltí.
Paprsky
ohřívající její tělo byly zapomenuty, plamínky v jeho očích ji přitahovaly
jako světlo můru. Zvedla ruku a pokynula mu prstem, aby k ní šel. Položil
nohy na zem a stále ji mlčky pozoroval. Kývala hlavou ať si pospíší. Stále
seděl a jen se usmíval. Najednou venku zahřmělo a sluneční paprsky, které
ozařovaly postel a pokoj zmizely. Těžké mraky zakryly slunce a venku se spustil
prudký liják. Zašklebil se jako rošťák, zvedl se z křesla a vydal se
k posteli.
Podívala
se na okno a na tu činu venku a pak na něj. „Nemyslíš, že k tomu, abys
nemusel lézt na sluníčko stačilo zatáhnout závěs?“
Zavrtěl
hlavou. „Ne zlato. Zatáhnout závěs byl tvůj úkol, přece se nebudu plést to
tvých povinností,“
Vyplázla
na něj jazyk a zašklebila se. On zatím, už stál u postele a pak si klekl vedle
ní. Prsty s pečlivě zastřiženými nehty ji přejel po boku. Všechny chloupky
po těle se jí postavily, zavrněla a zavřela oči, přitiskl se k ní a začal
ji něžně líbat.
„Aspoň
se nebude prášit na cestě, až pojedeme dál“ zašeptala mezi polibky.
„
Ššššš… přestaň s těmi pozitivními pohledy na svět, ano?“ Zaryl ji nehty do stehna a prudce přitiskl
k matraci. Zapomněla na svět kolem sebe …
II.
V dálce
ještě hřměl hrom, ale venku už v kalužích začalo dělat sluníčko prasátka,
velké těžké kapky padaly z okrajů střech a na dvoře hostince se zase začal
objevovat život. Slepice začaly znovu rokovat a vozík pomocníka ve stáji
rachotil po velkých kamenech dvora někam ven za stavení. Podomek si spokojeně
pískal a hostinec začal celý ožívat. Šavle cinkla o podlahu, jak ji zvedal.
Zasunul ji do pochvy a upravil si opasek, pak ještě vrátil na svá místa dýku a
nůž. Podíval se na ní.
„Tak
vstávej, jedeme dál“ došel k oknu a díval se ven na dvůr a pak na nebe,
které se začalo celé barvit do blankytné modře bez jediného mráčku, něco pro
sebe zamumlal. Pak se sehnul pod okno a zvedl potrhanou košili, přejel po ní
dlaní a hodil na postel. Natáhla se pro košili a líně se zvedla. Přejela prsty
knoflíčky, které byly zase na svém místě, a zkontrolovala, zda je košile
opravdu celá. On se jen lehce ušklíbnul, jako by měla právo pochybovat o tom,
zda umí opravit to, co večer s takovou chutí zničil. Beze slova odešel
z pokoje, za chvíli byly slyšet jeho kroky na schodech dolu do taverny.
Začala se oblékat, chvilku hledala svoji botu, našla ji kopnutou hluboko pod
postelí, tak sebrala zbylou šavli, co pořád ještě ležela na zemi a použila ji
na získání boty zpět. Jak ji vytáhla, sedla si na podlahu, opřela se o postel,
položila šavli vedle sebe a začala si botu nazouvat.
V tu
chvíli se otevřely dveře. Stál tam On, s velkým dřevěným tácem
v rukách a překvapeně na ni koukal.
„Nemáš
problém se zemskou přitažlivostí?“ Jen zvedla tázavě obočí. „Já jen, že jsem tě
ještě dneska neviděl stát“ Ušklíbla se a natáhla k němu ruku, aby jí
pomohl se postavit. Došel ke stolu položil tác a pak přišel k ní a pomohl
ji se zvednou ze země.
„Děkuji
miláčku“ obdařila ho sladkým úsměvem, ale oči ji už zalétly k tomu, co
bylo na tácu.
„O
bravo! Zlato jsi dokonalý!“ nadšeně tiše vykřikla a sedla si ke stolu. Na tácu
byl chléb, máslo, džem a hrnek nějakého bylinkového čaje. „Malinová! To je
přímo skvělé, myslím, že tohle ráno je vážně podle mých nejhezčích představ“.
Obdarovala ho zářícím úsměvem a poslala mu vzduchem polibek. Pak ještě jednou
přelétla tác očima. „ Kde je tvůj hrnek, ty nebudeš nebo už jsi snídal?“ Jen
zavrtěl hlavou. „Nemám hlad“ Prošel kolem ní, lehce ji políbil do vlasů a sedl
si do křesla v koutě. Tam začal prohlížet jednu ze svých dýk a zkoušet
prstem její ostrost. Pokrčila rameny a pustila se z chutí do jídla.
„Dneska
už pojedeme, nechal jsem osedlat koně, ale v příštím městě si nechám
nabrousit dýky, co ty? Máš vše v pořádku?“ Naznačila, že snad by to mělo
být tak jak má. On se ale zvedl z křesla a došel pro šavli, co zůstala
ležet u postele a taky pro párek dýk co se stále válel uprostřed místnosti a
začal je kontrolovat.
„Jsi
vážně krutá“
Čaj
ji zaskočil, kuckajíc ze sebe vypravila „Jak jsi na tohle přišel?“
Jen
se usmál „Kdybys tímhle chtěla někomu podříznout krk, tak mu ho musíš
přepižlat, to se rovná krutému mučení.“ Přejel prstem po ostří dýky a dal
najevo jak je tupá.
„Nemám
v úmyslu někomu podřezávat krk a pak ta dýka je nedávno broušená, já
nemusím mít zbraně tak nabroušené, že se pořežeš jen, co se na ně podíváš.
„Zastavíme
se u zbrojíře“ prohlásil suše a tím dal najevo ukončení debaty.
Začala
se zase věnovat chlebu s marmeládou a přestala si ho všímat. Najednou stál
vedle ní a položil její zbraně na stůl. Ani ho nezaslechla, pohyboval se tiše
jako duch, nelekala se, už si zvykla.
„Budu čekat venku, dooblékni se a přijď.“
Kývla,
protože měla plnou pusu, pak rychle polkla a ještě mezi dveřmi na něj zavolala,
ať nechá v kuchyni připravit nějaké jídlo na cestu a vodu. Mávnul rukou, že slyšel a zavřel za sebou
dveře. Opřela se o opěradlo židle a chvíli dveře pozorovala, nakonec dopila
čaj, natáhla se pro svůj cestovní vak, co ležel vedle stolu a vytáhla zdobený
hřeben z rohoviny a začala se česat. Měla vlasy dlouhé do půli zad, ve
sluníčku, které zase svítilo to pokoje měly barvu čerstvě vylouplých kaštanů,
volně se ji vlnily po ramenou. Nakonec sepnula několik pramenů, které ji padaly
do čela, malou stříbrnou sponou ve tvaru hada a šla se podívat na výsledek
k malému zrcadlu, které vyselo vedle okna. Zadívala se na tvář v zrcadle, neurčitý věk něco mezi
Zašklebila
se na svůj obraz v zrcadle a jednoduchým už dávno automaticky zvládnutým
kouzlem jizvu zamaskovala.
Pak
se rychle otočila, sebrala zbraně ze stolu, dala je na své místo, popadala vak
s oblečením a vyrazila ven z pokoje, dolu do šenku.
III.
Koně
venku už nedočkavě podupávali, jeho klisna se leskla jak havraní peří a oči
s nepřirozenou inteligencí divoce sledovaly dění kolem.
„Dobré
ráno Nightmare“ pozdravila ji a podrbala na nozdrách, ta jen zafrkala, zastříhala ušima a nechala
ji projít.
Zvykla
si na tenhle pozdrav, od té doby co to dělala ji ta potvora už nekousla ani nedupla,
bůhví odkud si ji přivedl. Klisna byla větší než leckterý hřebec a neuvěřitelně
rychlá a taky krvelačná a zlá, ranní pozdrav vytvořil křehkou rovnováhu.
Zato
její hřebec byl zlatíčko, políbila ho na jemné nozdry a podrbala mezi ušima,
měl barvu šedou, jako myš, byl mohutný a silný s dlouhou černou hřívou. Od
té doby co ho měla, už nechtěla jiného koně ani vidět. Zastříhal ušima a tiše
zafrkal, normální kůň, ale bylo na něj spolehnutí a to bylo to hlavní. Kupodivu
s Nightmare si rozuměli. Říkala mu Šedý.
Upravila
sedlové brašny s jídlem a měch s vodou, podívala se po jeho klisně, u
sedla se houpal jen čerstvě naplněný vak s vínem, jinak nic jiného
nenesla, tedy krom deky a pláště. Tohle už neřešila, stejně většinou jedla jen
ona, on si sem tam něco dal,. Většina jídla se vezla pro ní, tak si ho vezla
ona na svém koni. Najednou přistoupil k ní, usmál se, políbil ji na tvář a
bez zjevné námahy ji vyhodil do sedla.
„Doufám,
že už jsi dnešní problémy se zemí vyřešila a v sedle nějakou dobu vydržíš“
řekl kousavě a plácl Šedého před zadek a vydal se k Nightmare. Vyhoupl se
do sedla a nasadil ji ostruhy, klisna vyrazila jako blesk ven ze dvora
hostince, Šedý ji poslušně následoval.
Projeli
městečkem jako dravá voda, jeho klisna se hnala hlava nehlava a lidé jen
zděšeně uskakovali na všechny strany, ona na svém koni se mu snažila držet
v patách. Ti dva byli rychlejší, On si razil cestu, ona se musela po
chvíli, kdy jim už nestačili, vypořádat s překážkami, které svou divokou
jízdou vytvářel. V posledním okamžiku se šedák přenesl přes povalenou káru
a jen o kousek minul hlavu jejího majitele, ani se radši neotáčela, kletby za
nimi letěly ještě hodně dlouho. Jen co byli za městem, přitáhl Nightmare uzdu a
zpomalil na lehký klus. Dobře se bavil, smál se na celé kolo, když viděl, jak
se tváří jen vesele opáčil:
„No
co, aspoň mají o čem pár týdnu mluvit a nemrač se, nesluší ti to.“ Srovnal krok
Nigtmare se Šedým, naklonil se v sedle a lehce ji políbil na tvář. „
Všimla sis? Neprášilo ani trošičku, no nejsem já šikovný?
Jen
zvedla oči v sloup a něco si pro sebe zamumlala, On na ji jen mrknul a
pobídl koně k rychlejšímu pohybu.
IV.
Slunce
se už přeneslo přes nejvyšší bod na obloze a bylo otravné dusno, naštěstí jeli
většinu cesty lesem nebo mezi skalami a nebo se snažili volit cestu pod větvemi
stromů, tak aby byli ve stínu
.„Zlato
nemáš hlad?!“ zavolala na něj a napůl otočená v sedle prohrabovala
sedlovou brašnu a koukala, co je tam k jídlu.
„Ne,
díky, nechci jist, chceš zastavit?“ otočil se k ní a pozoroval ji, jak balancuje
v sedle, aby dobře viděla do brašen.
„To
je dobrý, klidně můžeme jet, jsou tu plátky masa, to klidně můžu jíst
v sedle. Vážně nechceš?“
Zastavil
a nechal ji dojet. „Ukaž, je to dobré?“ nahnul se k ní a ukousl kus chleba
s masem, co držela v ruce. „To ujde, dík“ sebral maso, nechal ji
chleba, zase rozjel a po cestě se spokojeně ládoval. Vyndala si nový kousek
masa, nechala šedáka jít, jakým tempem chce a jedla spokojeně v sedle.
Mezitím On odvázal svůj vak s vínem od sedla a zhluboka se napil, posunkem
nabídnul i jí, ale ona poznámkou, že v tom vedru na víno nemá chuť,
odmítla. Dojela ho, jeli vedle sebe a tiše si začali povídat. Koně občas do
sebe drcli nozdrami a oni dva probírali další plán cesty. Někde před nimi byla
Primore. Velké město Primore, jedna z jejich zastávek na cestě na sever,
kam se rozhodli vydat, aby našli nějaké místo, kde se na čas zase usídlí. A
nebo možná v Primore, kdo ví, třeba se jim tam bude líbit, už se těšila,
až bude mít zase svou vlastní postel a nebudou muset spát po hostincích nebo
venku pod širým nebem. On měl toulavé boty, udržet ho delší dobu na jednom
místě byl doslova zázrak.
Koutkem
oka zahlédla mezi skalami pohyb. Byl to jenom mžik, ale její smysly se najednou
zbystřily a svaly na šíji se napjaly. Dál se bavili, ale i On cítil změnu, jeho
oči se sice dívaly jakoby na její tvář, ale už pročesávaly křoví za ní,
Nightmare stříhala ušima a párkrát
nedočkavě přešlápla. Z lesa čišelo napětí a očekávání, jakoby najednou
slyšela divoký tlukot nedočkavých a nervózních srdcí, napětí myšlenek, slabý
pach ve vedru upocených a nemytých těl. Když se začala soustředit, měla velmi
jemný čich, chřípí se ji zachvělo a znechuceně se ušklíbla. Jemu se lehce
škubaly rty jak se snažil zakrýt potěšený úsměv, konečně nějaké vzrušení. Pak,
aby snad ještě okořenil situaci se k ní najednou naklonil a začal ji jemně
líbat na rty, nakonec ji něžně kousl do rtu a zašeptal.
„Dávej
na sebe pozor lásko, ano? Kryj si záda. Miluju tě.“
Napětí
okolo náhle povolilo, ti kdo se skrývali je posoudili jako snadný cíl, ztratili
koncentraci a bez větší razance, na líbající se pár na cestě, zaútočili. Spíše
jen vystoupili z lesa a s halasem a smíchem je obstoupili. Luky jen
nedbale natažené, meče jen tak pro zastrašení mávající, napočítala jich sedm, sebejistí a jistí si
svou kořistí.
Jeho
prsty projely kaštanovými vlasy a jemně se dotkly šíje, zadíval se jí do očí,
hluboko v těch jeho plál temný oheň, pak se výraz změnil a oči dostaly
výraz strachu a zděšení a jeho tvář se otočila k lapkům okolo.
„Bohové!
Kdo jste! A jak si dovolujete!“
„Z
koně dolu mladej a ta kopretinka taky! Hned! A když budete hodní nic se vám
nestane, tedy nic závažně smrtelného“ Lapka se zachechtal svému humoru a lačně
po ní přejel pohledem.
Měla
v očích neutrální výraz, ale pak najednou mrkla a oči zaplavila vlna
strachu a sklopila je. Chlap se hlasitě zachechtal a samým veselým plácl
Nightmare přes nozdry, pak už jen ječel hrůzou. V následujícím okamžiku mu
Nightmare zaryla zuby do ramene a jedním kousnutím mu zlomila klíční kost. Muži
ztuhli na okamžik překvapením, ale pak se vrhli na koně.
On
lehce znechucen, ale i pobaven tím, jaké to bylo překvapení, i když ne jeho, se
jen lehce pohnul v sedle a najednou měl v ruce svou šavli. Ta
v okamžiku ukončila trápení vůdce lapků a dokončila zároveň co Nightmare
načala. Několik mužů skočilo i po jejím koni a chtělo ji strhnout ze sedla, ale
ona dobře mířeným kopancem jednoho zbrzdila a druhého svou šavlí poznamenala na
krku.
Začala
rychlá a zběsilá bitka, lapkové vystresovaní náhlou změnou situace, bez
rozmýšlení útočili jako vosy, Nastal chaos a zmatek, On se jen s úsměvem
oháněl šavlí a bylo znát, že boj úmyslně prodlužuje. Ona s nasupeným
výrazem se snažila co nejdřív se dostat z obležení a vynutit si kolem sebe
trochu víc prostoru. Z křoví vyběhlo ještě několik postav s klacky a
kameny v rukou. Zahlédla je koutkem oka. Její smysly vybuzené vzrušením
z boje teď pracovaly naplno, cítila vůni lesa a pach nemytých
mužských těl, krev, koňský pot a …….. to ji i v tom zmatku kolem zarazilo,
cítila sladkou vůni konvalinek. Otočila hlavu tím směrem a dostala přímý zásah
kamenem mezi oči.
Vykřikla
bolestí a přes oči deroucí se krev z jejího obočí už jen zahlédla ženu
miznoucí mezi stromy. Blonďatá hříva vlasů, sukně divoce vlající. Někdo uhodil Stína
klackem přes slabiny, kůň se vzepjal a ona se ne moc elegantním obloukem snesla
k zemi a tvrdě se praštila do týla. Jen instinktivně se ji podařilo
překulit se rychle na bok, tak, aby šavle v ruce stínu nad ní stojícího,
se neškodně zapíchla vedle jejího krku. Zaklela a kopla před sebe,
s krátkým uspokojením zaznamenala, že se trefila. Snažila se rychle znovu
získat kontrolu nad situací, ale další zásah kamene do prsou ji zastavil,
v uších ji hučela krev, smysly ji vybuchly do okolí, slyšela zběsilý tlukot
srdcí kolem sebe, cítila celé okolí zaplňující se vůni konvalinek, byla někde
za ní, nad ní se tyčil jeden s lapků se šavlí v ruce. Pohnula se a
další kámen ji zasáhl do krku, zaklela, ruka se ji zvedla k obrannému
kouzlu, vážně zapochybovala, jestli to stihne.
Najednou
z hrudi muže stojícího nad ní vykvetla blyštivá šavle s jemnou
rytinou plamene. Muž jen zalapal po dechu, pach krve zaplavil okolí a vůně
konvalinek najednou zmizela a v dálce bylo jen slyšet praskot lámaných
větviček.
„Drahá,
měla by ses nad sebou zamyslet, co to máš s tím válením po zemi?“ Teď stál
nad ní On. Lehce zvedl šavli a muž na ní nabodnutý se svezl vlastní vahou
k zemi. Kolem bylo mrtvolné ticho. On se jen radostně šklebil a vypadal,
jak když se vrátil z lehkého tréninku. Rozhlédl se kolem a pak si
k ní kleknul a prsty se dotknul rány nad obočím, která stále krvácela.
Lehce přejel přes a rána se rychle začala zatahovat a hojit. Za pár okamžiků po
ní nebylo ani stopy, dokonce i modřina kolem ní zmizela,
„Ještě
tady“ řekla tiše a dotkla se staré jizvy na obličeji, která teď byla vidět,
protože ona ztratila svou koncentraci a kouzlo vyprchalo.
Jen
se usmál a lehce zavrtěl hlavou, políbil ji tam, kde byla jizva nejvíc vidět.
„NE“
Chtěla
uhnout hlavou před jeho případným dalším polibkem a zasyčela bolestí, modřiny
po dalších kamenech nezmizely.
„Byla
to žena, házela po mě kameny“ sykla a snažila se postavit.
„Jo,
jo viděl jsem ji, hezká blondýnka“ řekl s úsměvem a pohledem upřeným někam
do lesa a k ní natáhl ruku, aby ji pomohl vstát.
„Tak
vstáváme, ať dojedeme ještě za světla“.
Písknul
na koně a začal prohledávat mrtvoly lapků, co kde najde.
„Zlato,
posbírej prosím ty zbraně, některé vypadají docela slušně, prodám je ve městě
zbrojíři“
Zatímco
si mnula pomlácený krk, začala sbírat meče a dýky a zabalila je do vesty,
kterou tam našla a svázala opaskem jedné z mrtvol. On si pak zbraně
přivázal k sedlu Nightmare a ještě jednou prohlédl bojiště.
„Tak
jedem“ Došel k ní a pomohl ji do sedla. „Jsi v pořádku miláčku?“
Jen
kývla hlavou. Pak tiše řekla. „Děkuji“
V.
Do
města dojeli za soumraku, když už pomalu končil velký trh a lidé se začali
spíše trousit do hostinců než obcházet stánky se zbožím. Trhovci ještě
prodávali, ale pomalu balili zboží na další den. Bylo období Velkého trhu a
celé dny se jen obchodovalo v noci popíjelo a veselilo. Všude se pletlo
plno venkovanů, a zvířat a lehkých holek.
Vjeli
do města, koně už unaveně procházeli mezi lidmi a ani Nighmare neměla chuť
kousat. On se optal pár lidí na dobrý hostinec, většinou se mu dostalo
odpovědi, že ve městě je trh a hostince jsou plné. Přesto si nechal doporučit
ten nejlepší a zamířil k němu. Nakonec ještě dav blíže ke středu města
zhoustl a oba byli nuceni seskočit z koní.
Byla
utahaná a bolelo ji celé tělo, ale když spatřila stánek s medovými koláči,
její tělo bez varování zatočilo ke stánku a ona se začala probírat
v koších ještě zpola plných koláčků a preclíků.
Otočil
se po ní a chtěl ji něco říci, nebyla tam. Rozhlédnul se po okolí a spatřil ji,
obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou a vydal se k ní.
„Zlato,
za chvíli si najdeme nějaký hostinec a tam si dáš večeři.“
Zavrtěla
hlavou a nabídla mu koláček.
„Na,
vem si, jsou výborné, vážně, medové a křehké“ usmála se na něj a mávala mu
koláčkem před nosem.
Jen
lehce rukou koláček odstrčil a odmítnul. „Ne, díky, nemám hlad“ řekl trochu
otráveným tónem a jeho oči bloudily po davu.
Otočila
se tam, kam se díval, jen plno lidí chodících sem a tam.
„Copak?“ zeptala se zvědavě.
„Nic“
usmál se „Co by bylo, přestaň se už cpát a jedem, musíme se někde ubytovat a já
chci ještě prodat ty zbraně“ dodal, ale jeho oči se už zase toulaly někde za ní. Otočil se a vykročil k hostinci.
Zadívala
se do davu, neviděla nic znepokojujícího, tak šla za ním. Když procházela okolo
plachty jednoho z vedlejších stánků, náhle ji do nosu lehounce zasáhla nepatrná
vůně konvalinek. Rychle se ztrácela v pachu tržiště, ale přesto se jí
vybavila vůně z lesa a modřina na krku se bolestně připomněla. Navyklým
pohybem zkontrolovala nůž po boku a vydala se za ním, to už On zatáčel ke
stánku zbrojíře. Zastavila se kus o kus dál a pozorovala, jak spolu diskutují.
On ukazoval na zbraně svázané u sedla koně a zbrojíř jen pokyvoval hlavou, pak si
podali ruce a zbrojíř zmizel ve svém stánku. On se vrátil k ní.
„Jsme
domluveni, až se ubytujeme, zastavím se u něj s těmi zbraněmi a dohodneme
se na ceně. Taky řekl, že hostinec U černého kohouta je dobrý a čistý, takže
jdeme tam, je to támhle naproti“ usmál se na ní a vydal se s Nightmare
k hostinci.
Hostinský
měl plno řečí a poznámek o přeplněných pokojích a podobně, ale nakonec pod
tíhou argumentů v podobě jednoho z váčků, který byl původně některého
z lapků, se podařilo hostinského přesvědčit, že volný pokoj má a dokonce
s krbem a kádí s teplou vodou.
Spokojeně
se posadila na postel a pozorovala jeho, jak si vybalil čisté věci a po použití
kádě s vodou se dal celý pěkně do gala.
„Chystáme
se na večeři?“ začala se svlékat a taky v brašně hledat něco čistého na
sebe.
„
Lásko vždyť jsi měla koláče a zbytek máš na stole“ řekl lehce překvapeně a
ukázal na balíček koláčků. Jen pokrčila rameny. „Ty koláčky ty byly na chuť, a
ty ji mi slíbil miláčku večeři“ sladce se na něj usmála. Zvedl tázavě obočí, a objal ji kolem pasu.
„Moje beruška má velký hlad?“ jen kývla hlavou a mile se na něj usmála.
„Dáme
večeři a pak si můžeš jít po svých obchodech, ne?“
Lehce
ji pohladil po tváři. „Dobře, miláčku, nebudu tě trápit hladem, za pět minut ať
jsi připravená“
Podívala
se smutně na káď s vodou, ale s myšlenkou, že tam stejně bude, až se
vrátí, se rychle upravila a za chvilku už oba sestupovali po schodech do
hostince a posadili se k zamluvenému stolu.
Hned
se před nimi začaly objevovat korbele s vínem a taky maso a chleba.
S chutí se do něj pustila.
On
se jen rozhlížel po lokále a sem tam si ždibíček masa ukousl a pomalu
k tomu upíjel červené víno. Moc nemluvili, sem tam poznámku o nějakém
z hostů, či o chuti jídla či vína.
Najednou
koutkem oka zahlédla hřívu plavých vlasů, ještě než ale stačila zareagovat a
podívat se pořádně, žena zmizela.
On
se jen lehce usmál a dál se rozhlížel po lokále.
Nekomentovala
to, všude bylo plno holek a bylo veselo a věděla, že On se prostě po ženských
kouká. Už si byla nucena zvyknout, její občasné žárlivé scény, nakonec stejně
byly horší pro ní než, že by se On nad nimi zamyslel. I když poslední dobou co
byli na cestě, byl jako beránek. Musela se sama pro sebe zasmát, představit si
ho jako beránka, ji dost pobavilo.
„Čemu
se směješ miláčku?“ ozvalo se ji u ucha.
„Ale
jen tak, jsem ráda, že v klidu sedím“ odpověděla mu a lehce mu pod stolem
přejela rukou po noze.
„A
co ty? Jak ti je? Dneska máme za sebou dlouhou cestu a ne moc příjemnou.“
„V
pohodě“ odpověděl ji a usmál se „ A ještě den neskončil, půjdu vyřídit ten
obchod. Jdi miláčku do pokoje a dej si koupel, já se za chvilku vrátím,“
Políbil ji na krk a vstal od stolu a vydal se ven z hostince.
VI.
Pohyboval
se ladně jako kočka, ve svých elegantních černých šatech a se zbraněmi, na
kterých bylo vidět, že nejsou od ledajakého zbrojíře, vypadal jako šlechtic,
který si rád dopřeje drahé a dobré věci. Černé vlasy dlouhé až na ramena
s pramínky padajícími do ještě černějších očí a s pletí jako by se ji
ani nedotklo slunce. Většina žen v lokále z něj nemohla spustit oči,
a když vyšel ven, leckterá si smutně povzdechla a pak závistivě zalétla
pohledem, k té, kterou právě opustil u stolu. Ona si byla vědoma toho, jak
On působí na většinu žen, až moc vědoma, neustále s tím musela bojovat. Po
chvilce se zvedla od stolu a odešla nahoru po schodech do pokoje s úžasnou
představou kádě plné horké vody.
On
vyšel zatím ven do už padající noci a zamířil ke stájím, kde byly uloženy
ukořistěné zbraně. Klaply dveře od hostince a blonďatá hříva vlasů se mihla
šerem. Pomazlil se s Nightmare a popleskal Šedého po boku, sebral zbraně
položené na zemi a vydal se ven ze stájí. Když vyšel ze stání, zarazil se a pak
se lehce usmál.
Ve
dveřích stáje stála pohledná dívka, s vlasy jako obilí a rty rudými jako
čerstvé jahody. Také si všimnul, jak rychle schovává tyčinku na rty do kapsy u
sukně. Halenku měla lehce rozepnutou, tak aby bylo vidět dost, ale zas aby
nedala najevo, že patří do kategorie lehkých holek. Usmála se na něj a pak
zmizela, někde venku.
Přehodil
si balík se zbraněmi do druhé ruky a vydal se ven. Dívka už nikde nebyla, ale
On si byl jistý, že není daleko. S tichým pohvizdováním se vydal do šera
rynku, aby navštívil zbrojíře.
Ten
na něj již čekal a se zájmem si prohlédl nabízené zboží. Po několika slovech
s cizincem věděl, že o zbraních ví dost na to, aby se oba dohodli na ceně
pro oba příznivé.
Když
byl obchod uzavřen a On vyšel ven s váčkem mincí v ruce, jeho oči
rychle přelétly rynk a zaznamenaly světlou hlavu v šeru svítící mezi ještě
nesbalenými stánky. Pohlazoval si s váčkem a vydal se dolů k druhému
konci náměstí, tiše si pohvizdujíc. Procházel se jen tak a obhlížel ještě
poslední zboží trhovců, kteří prodávali již pod světly loučí.
Nabídka
zboží už byla taková, aby uspokojila ty, co se chodili bavit do okolních domů a
krčem. Různé cetky, šátky, látky, šaty a vše, čím se dá obloudit a pobláznit
žena, dále víno, medovina a sem tam zbraně.
Strčil
váček do kapsy a začal si prohlížet malý stánek s blýskavými korálky a
sponami do vlasů. Zvedl oči. O kus dál znovu stálo to děvče. Usmál se a mrknul
na ni. Opětovala úsměv a nahlížela z dálky, co za zboží si prohlíží.
Zvedl
jednu ze sponek do vlasů. Dělal, že si ji bedlivě prohlíží a pak posunkem
nabídl, aby si ji zkusila. Zavrtěla koketně hlavou a dělala, že ji to až tak
nezajímá.
Přijal
její hru a vybral další sponu a zvedl ji tak, jakoby si ji prohlížel na pozadí jejích vlasů. Kouzelně se usmál a
uznale kývnul hlavou.
Nic.
Dělala, že kouká okolo, kde se co děje, ale oči ji svítily zájmem. Položil
sponku na stolek a vzal jinou, ale místo, aby ji ukázal, přiložil si ji ke svým
černým vlasů a zapózoval. Rozesmála se a zavrtěla hlavou, jako že to určitě ne.
Kývnul, ať jde k němu a ukázal ji další sponu. Takhle ještě chvilku hrál
vábící hru, až nakonec dívka přišla ke stánku a stoupla si vedle něj. Pozorně
si ji prohlížel a pak ukázal na stánek.
„Mohu
krásné slečně koupit malý dárek jako pozornost? Máte krásné vlasy a neříkejte,
že tahle spona by jim neslušela.“ Použil další ze svých okouzlujících úsměvů,
děvče ještě chvilku dělalo drahoty a pak si nechalo od něj sponu vepnout do
vlasů.
„Nádhera,
snad víc slov není ani třeba říci, máte slečno vlasy jako hedvábí.“
Zapýřila
se a sklopila cudně oči. Koupil ji tu sponu a nabídnul jí, aby s ním
prošla náměstí a prohlédla si další zboží. S potěšením nakonec souhlasila
a tak bok po boku se procházeli už skoro tmou mezi stejně toulajícími se lidmi
a tiše si jen tak zdvořile povídali. U jednoho stánku ji koupil korbel horké
medoviny a děvčeti se za chvilku pěkně rozvázal jazyk. Začalo se chichotat a
plácat páté přes deváté. Další korbel medoviny, již dívku učinil koketní a
trošku škádlivou. Začali se pochechtávat jak mladý párek na první schůzce a
pošťuchovali se jak malé děti. Ani nevěděli jak, ocitli se náhle v jedné
z postraních uliček. Byla už tma a ani louče na domech ji moc nedokázaly
vzdorovat. Tma plnila kouty, takže vypadaly jak temné jeskyně. Děvče se
přestalo hloupě smát a zvážnělo. Zadíval se na ní, neusmívala se už cudně ani
rozpustile, ale svůdně a vábivě. Začala před ním pomalu couvat do jednoho
z temných zákoutí, dál od ještě rušného náměstí. Jen pokrčil pobaveně
rameny a vydal se za ní. Nesnažila se uniknout, usmívala se a dívala se mu
žádostivě do očí.
„
I ty kopretinko, koukám, že se z tebe klube pěkně roztomilá kočička“
zašeptal a vstoupil do temného stínu.
Ocitli
se na nějakém dvorku, okna do něj byla zavřena a tak jediné světlo, které tu
bylo, bylo světlo právě vycházejícího měsíce. Nakonec už nebylo kam dál jít.
Zastavila se zády o zeď a na jeho další poznámku o mazlivém kotěti jen
v odpověď po kočičím zapředla, její prsty přejely přes živůtek halenky a
odhalily víc, než bylo slušné.
Tlumeně
se zasmál a prsty přejel po jejích ňadrech, usmála se a znovu zapředla.
Přistoupil tedy k ní a jemně ji přitlačil ke zdi. Ruka mu zajela za
živůtek a brala si, co bylo nabízeno. Její ruka zajela k jeho slabinám a
pohladila je, spokojeně zamručel a přitisknul se k ní víc. Začal ji líbat
na krku a ramenou a jeho ruce nevynechaly jedinou část jejího těla. Do nosu mu
stoupla vůně jejích vlasů, voněly jak jarní kytky a on měl co dělat, aby se
nerozkašlal. Moc se mu to nelíbilo, ta vůně teď byla příliš silná a dráždivá.
Přitiskla se k němu víc, přestal se ovládat, zapomněl na květinovou vůni a
bral si, co chtěl. Její ruka ho laskala, v té druhé se náhle objevila
krátká, ostrá dýka.
„Ty
bastarde!“ zasyčela mu nenávistně do ucha a bodla.
VII.
Ležela
v posteli na boku čelem ke dveřím, nechala je odemčené, protože On se
ještě nevrátil. Rozzlobeně to v ní bublalo, i když byla unavená nemohla
usnout. Mokrý polštář pod hlavou ji začal nepříjemně studit. Chodí spát
s mokrými vlasy, takový pitomý zvyk. Hluboce vzdychla a zvedla hlavu,
polštář otočila, aby ležela zase na suchém. Vlasy byly už jen lehce vlhké, tak
je rukou rozprostřela po polštáři, zavřela oči a snažila se aspoň na chvilku
zabrat.
Dveře
tiše vrzly. Byla zrovna na hranici mezi polospánkem a tvrdým spaním, vrznutí ji
hned probralo, ale protože moc chtěla spát, tak jen zpola otevřela jedno oko,
aby se přesvědčila, že se vrátil a nehrozí žádné nebezpečí.
Byl
to On, spokojeně napochodoval do pokoje a tiše si pobrukoval nějakou hospodskou
odrhovačku, co si přinesl zdola z lokálu. Zavřel dveře, zamknul a začal se
odstrojovat. Ani se nepohnula, jen ho mlčky pozorovala, byla stále jen napůl
probuzená a nechtělo se jí na tom nic měnit. Teprve, až když se s hluboce
spokojeným vzdechnutím skulil vedle ni na postel, jediné její nadechnutí ji
okamžitě probralo k plnému vědomí.
Voněl
po konvalinkách.
Zvedla
rychle hlavu a zadívala se na něj.
Ležel
tam na zádech s rukama za hlavou a spokojeně se usmíval, když uviděl její
výraz jen zvednul obočí. „Copak broučku, probudil jsem tě? To mě mrzí, ale
myslel jsem, že budeš ještě vzhůru a čekat na svého miláčka“ provokativně na ní
mrknul.
S kamenným
výrazem v očích se k němu otočila zády a jen zavrčela „Co bych čekala, jsi
se nejspíš už dobře pobavil, smrdíš jako děvka“ a posunula se co nejdál od něj,
až na kraj postele, aby mu dala najevo co si o něm myslí,
„Ale,
ale ono to je žárlivé, no tak lásko. Přece víš, že miluju jen tebe.“
Sáhnul
po ní, objal ji kolem pasu a bez větší námahy ji přitáhnul k sobě do
středu postele.
Nazlobeně
se překulila na záda a ocitla se mu tváří v tvář.
Byl
nad ní nakloněn, ležel na boku a ruku nechával položenou na jejím břiše. Prsty
ji jen lehounce hladil a díval se ji s úsměvem do očí. „Šššš, no tak, byl
jsem přece prodat ty zbraně.“
Jen
se ušklíbla.
„A
potkal jsem jednu starou známou, nic víc“ Znovu se usmál a naklonil se
k ní, aby ji políbil.
Nakrčila
nos „Jo a to setkání muselo být dost blízké, když celý páchneš po levné
voňavce“ Vůně konvalinek byla cítit po celém pokoji. Vyvolávala v ní
vzpomínku na dnešní odpoledne, na boj v lese. To zamyšlení ji stálo
okamžik koncentrace a On ji mezi tím stačil dlouze a hluboce políbit.
Zaplavila
ji vlna spravedlivého rozhořčení a chtěla ho odstrčit, konvalinky ji zaplavily
chřípí, byly všude a pak, taky něco jiného.
Někde
v hluboko v hlavě ucítila výbuch. Těžká a kovová příchuť, sladko na
jazyku, smysly se ji probraly k absolutní pohotovosti, konvalinky přebila
vůně a chuť krve. Najednou se nedokázala ovládnout a obrovská náhle propuknuvší
bouře v její mysli donutila celé její tělo se prohnout jako luk.
Z hrdla se ji vydral výkřik. Bylo to zařvání zvířete, některé tony byly
tak vysoké, že byli těžko slyšitelné pro lidi, dole v lokále si toho ani
nikdo nevšiml. On se ale rychle chytl za uši, protože mu to trhalo bubínky.
Začal se smát, zatímco psi a koně v celém okolí nejprve doslova zkameněli
hrůzou. Pak se psi rozutíkali na všechny strany a poschovávali, kam mohli a
koně ve stáních se začali trhat z provazů. Nighrtmare bez hnutí stála ve
stáji a Šedý se vystrašeně tisknul k jejímu boku. On se dál smál, ale pak
rychle dlaní zakryl její ústa, aby ji zabránil znovu vykřiknout. Všechno to
trvalo pár okamžiků, při dalším nadechnutí se jí její krásně opálená kůže
začala měnit. Jednotlivé kousky se začaly zabarvovat do zlata a matně se
lesknout, její oči dostaly jasně smaragdovou barvu a panenky se stáhly do úzkého
proužku uprostřed. Stále se smál, sedl si nad ni a přitisknul k posteli, aby se nemohla
hýbat, musel vynaložit dost síly, aby ji znehybnil. Sklonil se k ní a se
smíchem v hlase ji šeptal uklidňující slova do ucha.
„No
tak, uklidni se, klid, miláčku kroť se, prosím, sem se nevejdeš, vážně, dokonce
ani do téhle hospody ne. A navíc uděláš z těch lidí dole placku, a to ty
bys přece nechtěla.“ A dál ji tlačil k posteli.
Celé
její tělo se už blyštělo jako zlatá socha, zatínala ebenově černé drápy do
polštáře a v hlavě někde tam úplně vzadu ji v mysli bušila obrovská
zlatá křídla a rozrážela pomyslný vzduch.
Aby
ji trochu přivedl na jiné myšlenky a zabránil tomu, co se zdálo nevyhnutelné,
naklonil se k ní znovu a dotkl se zuby jejího hrdla. Jeho zuby byly náhle
ostré a špičaté jako dýky a jak s nimi jel po krku nechávaly na něm dlouhé
červené čáry. Nakonec ji lehce kousnul. Obranné reflexy se zapojily a ona se
začala zase koncentrovat na to, co se dělo kolem ní. Celé její tělo se třáslo
v šíleném přívalu energie. Energie, kterou v ní vyvolalo těch pár
kapek krve, které byly na jeho zubech a rtech když ji políbil a polibkem se
dostaly do jejích úst. Zuby na hrdle ji probraly k vědomí. Neuhnula,
nechala ho, ať dělá, co chce. Důvěřovala mu, a taky už dávno přestala a ani nechtěla
přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát, kdyby se přestal ovládat nebo kdyby se
rozhodl všechno skončit.
V hrdle
mu stále bublal smích, pak k ní zvedl hlavu.
„Hladová,
ty jsi hladová! Miláčku krev a syrové maso, to je to co potřebuješ. Myslíš, že
tvůj hlad zaženeš tím, že se budeš cpát malinovou marmeládou a medovými
koláčky?“
Díval
se do těch zelených očí a čekal na odpověď, když se mu ji nedostávalo,
pokračoval.
„Co
se pořád zapíráš, jsi dravec, nemůžeš, žít jako oni.“
Oni,
řekl tak, jako by mluvil o nějaké opovrženíhodné věci.
„Nejsi člověk. Krev a čerstvé maso je tvoje
potrava, když to nebudeš mít, budeš slabá a pomalá, dneska tě to málem stálo
zdraví, ne-li život. Potřebuješ se nakrmit a místní kuchyně ti k tomu
určitě nepomůže, snad jedině…“, na chvilku se odmlčel, „…že bys sežrala kuchaře.“
Zašklebil se svému vtipu a kousl ji jemně pod
ucho.
„A já, co se to s tebou děje, že jsi jak
po zimě probuzený medvěd, ospalá a pořád se cpeš, snažíš se nahradit něco, co
nahradit nejde, prober se konečně.“
Hladil
ji prsty ve vlasech, které se blyštily tajemnou energií. Celá jako by zářila, i
když její kůže zase dostávala normální zdravou opálenou barvu kůže lidské a po
zlatých šupinách nebylo ani památky.
„Hned
ráno vyrazíme na lov, pár jelenů nebo srnců ti spraví náladu a probere tě, buď
tím, čím jsi, jako já, nasytil jsem se a trošku pobavil, to přiznávám, ale,
taky jsem pomstil tu tvou rozbitou hlavu a natlučené pozadí“
Mrknul
na ni.
„No
tak ještěrko, usměj se na mě, vždyť mě znáš, jsem prostě takový a ty se
nepokoušej to na mě změnit.“
Pozorovala
ho už zase lidskýma očima a hluboce oddychovala, pak ji na tváři zahrál lehký
úsměv, křídla v její mysli se zklidnila a vyčkávala, až se budou moci
doopravdy opřít do vzduchu.
Dívala
se mu do očí, věděla, že On má pravdu, pravdu s tím co potřebuje. Krev
v ní probudila lovce a dravou chuť po kořisti, ten její pravý, tak dlouho
potlačovaný hlad. Hluboce vzdychla, ona nelovila lidi jako On, k nasycení
ji stačila divoká zvěř, a pak část její duše byla lidská, vyrůstala mezi lidmi
a člověkem byla ráda a tak se snažila svou dravost držet na uzdě. On si vždy
bral, co chtěl, i když to, že svůj krvelačný hlad hasil výhradně mladými a
pohlednými ženami, ji mnohdy rozčilovalo víc než to, že si jako démon vybíral
lidi za svou potravu. Mohl se živit jako ona, když je nutno, tak si ulovit
nějaké zvíře, ale to by pak nebyl On. Kvůli ní se krotil, ale vždy to mělo své
meze, a ona už věděla, že s tím nic nenadělá, jizva na tváři ji toho byla
stálou připomínkou.
Pozoroval
ji klidně a čekal, co udělá.
Už
se stalo, nemělo cenu se k tomu vracet. Usmála se.
Velmi
pomalu a s něhou ji pohladil po tváři, pak přejel prsty přes její rty.
Zachvěla
se. Natáhla ruku a přitáhla jeho tvář ke své a začala ho beze slova hladově líbat,
nehty zaryla do jeho krku a ramen. Spokojeně zavrněl a celým tělem se k ní
přitisknul a začal se s ní milovat.
Milování
to bylo rychle a divoké.
Pak,
když ležela stulená v jeho náručí a slyšela, jak ji spokojeně oddechuje do
ucha, přemítala o uplynulém dni.
Jeden
den s ním, peklo i ráj, kdo ale posoudí co je dobré a co je zlé. Každý
další den s ním, dlážděná cesta do pekla, ona to ví, přesto ho nedokáže
opustit. Ale, vždyť ona nakonec není jiná, také není člověkem, část její duše
je možná její lidské dědictví, ale dračí krev ji proudí v žilách, nemůže
ho soudit za to, co On je. Jak změnit přirozenost démona, copak ho lze ochočit
a zkrotit? A chtěla by pak žít vedle takové bytosti? Pomalu se pootočila a
zadívala se na spokojeně spícího muže vedle sebe. Teď jako muž vypadal, ale
jinak vedle ní ležel ve všech směrech plně uspokojený démon, spal jak zařezaný
a na rtech mu pohrával usměv. Milovala ty rty, ten úsměv, jeho smích. Jeho
lidská podoba ji stále přitahovala jako můru světlo, od prvního okamžiku, kdy
jej před lety potkala. Tehdy nevěděla, kým On je, snad měla být jen jednou
z dalších jeho kořistí. Nestalo se tak, věřila, že ji miluje. Srdce se ji
stáhlo bolestí z lásky, kterou k němu cítila. Copak láska je hřích? Srdci ona neporučí koho má milovat, vybralo
si jeho. Když tehdy zjistila pravdu, bojovala sama se sebou, dlouho, ale
nakonec podlehla a svůj život svázala s věčným bojem svědomí a extází citů
k němu, které ji ovládaly. Nemohla jinak, život bez něho by byl ještě větší
pustina, než ta, kterou On nechává za sebou. Svět je takový, dobro i zlo je
v něm přítomno, nelze je od sebe oddělit. Zvolila si. Nebude litovat.
Další každý den s ním.
Ráj.
Peklo.
Prolog
O
tom dni se v Primoře mluvilo ještě hodně dlouho. Ráno začalo jako každé
jiné. Město se chystalo na další den Velkého trhu a branami se začaly hrnout
davy vesničanů z okolních obcí. Jen severní branou se do města valil dav
vyděšených lidí.
Městem
se šířila zvěst o tom, jak nahoře v kopcích za městem, v lesích loví
velký zlatý drak a s ním obrovská okřídlená černá bytost. Lesem pobíhají
vyděšená stáda jelenů a nad nimi se nese řev obou tvorů. Z města okamžitě
vyrazila výprava několika dobrodruhů a žoldáků, vždyť už jen slovo zlatý drak
v nich vyvolalo příval chtivosti.
Ti
co se vrátili, se v lese při honbě na draka naštěstí ztratili a teprve po
ránu druhého dne ve zdraví našli cestu zpět do města. Ti co se nevrátili, ti
byli časem nalezeni v lese roztrhaní na kusy i se svými koňmi.
Ti, kteří na trh přijížděli
z větší dálky, mohli po cestě potkat zvláštní pár. On – celý v černém
a Ona – žena s uhrančivýma zelenýma očima a vlasy jak kaštanová záplava,
jak sedí v sedle jednoho koně, ona bokem, a něžně se líbajíc. Za nimi
volně kráčející šedák s velkým balíkem, přivázaným u sedla.