ANTHEA galerie, povídky

Vzduchem se nesl zápach spáleniště. Těžký a dusivý dým, pomalu stoupal z rozvalin. Do vůně hořícího dřeva se mísily pachy hořících hadrů, slámy, zásob, vybavení paláců, domů, hospodářských stavení a pak. A pak, nasládlý, v zádech vyvolávající mrazení, zápach. Zápach z dohořívajících těl. Zvířecích i těch lidských. Pobito bylo vše. Vše, co třeba jen náznakem, původem, majetkem patřilo obyvatelům nebo k obyvatelům tohoto hříšného města, hříšné země, hříšného krále a jejich hříšného, kacířského a odporného boha.

Bůh ohně. Barbarský a odpudivý, bůh ohně. Chaos. Absence řádu.

Odporem se oklepal muž stojící před zbořeništěm chrámu.

Tak je všechny, z rozkazu svého Pána, největšího z kněží a nejmocnějšího z vládců, tak je všechny poslal za tím jejich bohem. Hezky přímou cestou, bez zdržování.

Odplivl si muž v modrém kněžském rouchu na doutnající trám, zbytku velkých chrámových dveří. Zadíval se dovnitř. Fresky zčernaly, nábytek a výzdoba se rozpadly v popel a  prach, střecha zasypala zbytky těch, které On poslal ve svém vítězném triumfu přímo tam, kam patřili. Do zapomnění. Není jiného Boha, než toho, jemuž slouží On a jehož živou personifikací je jeho moudrý a mocný vládce. Slouží svému Bohu, slouží svému Pánu a slouží dobře.

Uspokojen svou inspekcí se otočil k širokému údolí. Vojsko jeho Pána se rozkládalo po celém dnu i svazích. Stovky stanů, stovky koní, tisíce kusů výzbroje, tisíce rozjařených tváří bojovníků.

Začalo se stmívat, začalo se oslavovat.

Hořely ohně, ale ne ty pohanské, nemravné, ty kacířské, ale ohně požehnané svátostí kněze a vládce, ochočené býlím a kořením. Vonící a omamující. Hezky způsobně uzavřené ve vysokých koších.

Nejvíc jich bylo kolem nevysokého pódia, před trůnem jeho Pána. Slavnost pro čestné hosty, pro nejlepší bojovníky, pro přátele, pro nové přátele – pro všechny, s jejichž pomocí se v noci otevřely brány města a královského paláce a bylo dosaženo tohoto velkého a triumfálního vítězství. Už nebude jiného Boha.

Těšilo se ho dívat, jak je jeho Pán šťastný. Jak hýří vtipem a bystrým úsudkem. Jak diplomaticky rozděluje svou přízeň, jak omamuje svou mocí a moudrostí. Jak muži před jeho pohledem klopí zraky a pak je zase zvedají, aby mohli v úžasu a úctě hledět na tvář tak mocného a velkého vládce a panovníka. Nejvyššího z kněží. Boha v lidské podobě. 

Slavnost začala, bohatá hostina pokrývala široké stoly postavené kolem podia. Lahůdky a pokrmy ze všech koutů království, říše. Té, kterou jeho Pán sjednotil pod standarty Boha, nejvyššího. Na podiu se střídali umělci, tanečníci, kejklíři, tanečnice, bojovníci předvádějící své smrtící umění. Hrálo se i představení, fraška o barbarském a slabém božstvu, království, jež lehlo popelem proto, že odmítlo přijmout jediného a pravého Boha. Koho zajímá slabý a bezvýznamný bůh, pro takové tu není místo. A to král, jehož setnutá hlava zdobila kopí zabodnuté vedle podia, to tenhle hloupý král nepochopil.

Slavnost postupovala nocí svým bujarým a hýřivým tempem. Královské tanečnice, ale i zajaté otrokyně tančily před zraky Pána a bavily všechny kolem.

Nocí se nesla hudba – veselá, hravá, bláznivá, rozjařená. Ženy divoce, ale i snivě tančily. A jeho Pán se spokojeně díval. Je krásný, muž v nejlepších letech, která z těch žen bude k ránu poctěna jeho božstvím? Kněze bavilo si hrát s tou myšlenkou. On sám už byl starý muž, ženy jej již nevzrušovaly. Neměly nad ním už tu moc, jež vhání krev do úplně jiných údů a odebírá mužům zdravý úsudek a rozum. Ale hledat v davu tanečnic tu pravou, která pro dnešní noc jeho Pána oslní – to byla taková malá nevinná zábava, kterou si starý muž klidně dovolit může.

Usmál se. Drobná blondýnka, tam vpravo pod pódiem, vypadala na dnešní favoritku. Jeho Pán má rád malé a drobné ženy, co se nezdráhají a jsou povolné, milé a poslušné jeho božství.

Závan větru mu do výhledu zavál okraj stanu, zachmuřeně se otočil. Vítr se obrátil. Teď vane od města. Přikázal sluhům a nižším kněžím, aby do košů s ohněm, vhodily další byliny a koření. Vítr se obrátil a nese od města pach spáleniny a smrti. Je to vůně vítězství, ale k jídlu se pach spáleného masa prostě nehodí a kazí chuť.

Vír větru zvedl popel, prach a dým ze spáleniště a doslova jej hodil doprostřed podia. Na chvilku všem vehnal slzy do očí, jak škrábal a dráždil. Pach smrti na chvíli pokryl údolí a pak se zase vítr zvedl a vše odvál pryč. Dým z košů s vonným dřevem, býlím a kořením vše odehnal a zahalil podium do mléčné mlhy a těžké vůně kadidel.

Najednou hudba změnila rytmus. Hravé bubínky, píšťaly a zvonky vyměnil jednoduchý rytmus bubnu.

Bum, bum , bum.

A pak další buben se přidal. Bum, bum , bum, bum.

Hudebníci, změnili veselou taneční muziku v dunivou hudbu, která vibrovala bránicí, svaly a srovnávala rytmus srdce.

Bum, bum ,bum.

Co, se to děje? Kdo nakázal změnit hudbu, tady se všichni baví!! Starý kněz se vydal k podiu.

Pak zase foukl vítr a dým z kadidel se zvedl a odkryl postavu ženy.

Pryč byla drobná, něžná, měkká blondýnka, před králem stála vysoká a urostlá žena.

Zamrazilo ho. Kdo to je? Už, už chtěl kněz dát pokyn k tomu, aby ženu někdo odvedl, když tu ona začala tančit.

Tanečnice?

Bum, bum ,bum.

V rytmu bubnu sebou smýklo její tělo. Krásné ruce s jemně vyrýsovanými svaly se zvedly do výše a dlaně a prsty vykroužily elegantní obrazec a pak.

Cink.

Drobné činely mezi prsty do dunivé melodie bubnů, zazněly jak mince hozené na stříbrný tác.

Cink , cink, cink.

Dlouhé štíhlé prsty rozehrály zvonivou melodii, která zdatně čelila zvuku bubnů.

Pokrčení v kolenou, otočka ukázala svalnatá stehna a pevná lýtka, pevné a ploché břicho. Nic, co by Pána dokázalo uchvátit. Takové, ženy k němu nepouštěli. A pokud přece jen, musely být zkrocené, povolné, poslušné a absolutně spolehlivé. Tahle byla jak tygřice, divoká a nespoutaná. Tančila na podiu, jakoby měla v dalším okamžiku vypustit duši. Každá otočka zvedla do výše černočervenou sukni, pošitou stovkami drobných třásní, jež vyvolávaly dojem, jakoby sukně hořela. Každá další otočka ukázala víc, žena se divoce točila a její nohy vytepávaly do podia dunivý rytmus, který se spolu s bubny a činely v jejích prstech měnil v nespoutanou a dravou hudbu.

Vykopla do výše nohu, ukázala víc, než je přijatelné, ale nikdo se neohrazuje. Všichni muži kolem podia, nedokáží odtrhnout svůj zrak od tanečnice.

Bum, bum bum !!!

Prudké zaklonění, až se dotkne rukama země, velká ňadra, zakrytá jen rudým šátkem, trčí ke kouřem zacloněné obloze, široce rozkročené nohy ukážou vladaři klín. A pak…

Bum, bum, bum !

Vymrští se znovu vzhůru a pokračuje v divokém tanci, dlouhé, husté černé vlasy kolem ní vlají jako závoj, úzké červené stuhy do nich vpletené vytvářejí dojem dohořívajícího ohně.

Tančí, tančí a kousek od kněze tiše v zoufalém vypětí zasténá jeden ze strážců. Mladík, už nevydržel ten pohled na tanečnici a neudržel své vzrušení.

Rozhlédl se, stejně na tom byla většina mužů kolem podia, stráží i stojících vojáků, kteří z dálky, sledovali dění kolem královského podia.

V zrušení na nich je vidět, přímo čiší, upřené oči, polykání na prázdno, olizování rtů, kradmé cesty dlaní pod kabátce, šustění látek.

A žena tančí dál.

Bum, bum, bum!!!

Krouživé pohyby boky, lascivní škubnutí pánví, ruka, co přejede po opáleném stehně.

Zavřel oči. Je starý… a přece jen náhle pocítil to, co už dlouho ne při pohledu na ženu. Slabiny se zachvěly a on musel zatnout zuby, aby na sobě nenechal ani trochu znát, co s jeho starým tělem provádí pohled na ni.

Bum, bum, bum !!

Tak už dost! Vykřiklo v něm, ale oči hladově bloudily po jejím těle. Kdy naposled něco takového cítil. Kdy? 

Když hořel chrám, když zatloukli bránu, když tam před tím nahnali celý královský dvůr, ten pocit moci. Ten křik. Ta blaženost sloužit svému Bohu.

Ten pocit …

Zarazil se. Tu ženu už viděl, děsivé prozření ho vysvobodilo z osidel chtíče. Najednou viděl její tělo v jiné chvíli. Před očima se mu objevila žena zmlácená a uštvaná, sedící v kaluži své vlastní krve, z toho jak si s ní pohráli vojáci.  Sedící uprostřed žen a dětí oděných v pestré šaty, v jakých se chodilo v královském paláci. Sedící uprostřed chrámu před tím, než jej jeho muži zapálili i s těmi, co byli uvnitř.

Bum, bum, bum!

Tančící princezna ve zběsilém obratu strhla z hrudi rudý šátek, oděna jen do třásnité sukně a černých vlasů – dál vydupává rytmus chrámového tance ohnivého boha.

‚Ne to ne!‘ chce se knězi vykřiknout. Ale bubny duní jako hromy za bouře, vítr se zvedá a zahaluje údolí pachem smrti ze zradou pokořeného města.

Kruh mužů se stahuje kolem podia, nepustí starého kněze k jeho Pánovi.

Napětí v slabinách, chtíč, žádost.

Nejvyšší z nejvyšších s pootevřenými ústy sleduje tanečnici. Ten tlak ve slabinách se už nedá vydržet, vždyť ona tančí jen pro něj! Nikdy ji neviděl, nezná ji, její tanec ho fascinuje! Kdo mu ji dal, kdo mu ji poslal? Bude jeho!

Cítí triumf nad těmi muži okolo, tohle je jeho vítězství, tohle bude jeho souložnice.

BUM, BUM, BUM !!!!

Nohy tančí, boky a ňadra se houpou v divokém rytmu.

Kývne na ní, mávne na ní, jediným gestem nad všemi vítězí.

Bum, bum , bum !

Rytmus bubnů se zrychluje a žena kráčí k novému vládci města.

Bum , bum, bum !

Žena si s roztaženými stehny kleká před vítěze nad barbarským bohem.

BUM!

Ženina ruka se až po zápěstí zanoří do vladařovy hrudi.

Ticho.

Ruka se pomalu vynořuje, v dlani se pohybuje rudé vladařovo srdce, jeho tlukot jakoby nahradil zvuk bubnů.

Bum, bum, bum.

Mocný z nejmocnějších se dívá na své srdce, dívá se, jak žena zvedá ruku ke kouřem zatažené obloze a to poslední, co vidí, je, jak srdce v její dlani puká, když jej rozdrtí prsty.

Ticho.

Najednou pominulo, zběsilý řev tisíce hrdel proletěl údolím.

Zasvištění hozených oštěpů. Pozdě, ale pomsta musí být vykonána.

Osm kopí proletělo tělem dcery krále zničeného města.

Šestnáct otvorů v těle kněžky ohnivého boha.

Šestnáct ohnivých bran se otevřelo.

Ohnivý bůh přišel pomstít své věrné.

Usmála se.

To bylo to poslední, co kněz viděl.

Pak oheň strávil jeho oči, jeho plíce, jeho maso, jeho duši. A v popel se proměnily i jeho kosti, stejně jako těla a kosti tisíců vojáků v údolí, které v ohnivou past proměnily plameny rozzlobeného boha.